ANIELA Magdaléna

nyní
/pohyb/

Uprostřed cesty.

Magdalénin prst, napjatý pod bílým plátnem.

Aniela se rozpláče úlevou. Prohmatá si tvář, je špičatá a nezraněná.

Ještě je ztuhlá spánkem, ale k bdělosti chybí jediný krok. Odvrací pohled od Magdaléniných nosítek, od úzké pánve, zatopené dřevem, a dívá se na své střevíce, vpáčené do prachu cesty. Pak, kdesi v kořenech, v zákrtčí svého těla, sebere odvahu, zhluboka se nadechne a řekne, Měla jsem příšerný sen.

Opuchla jsem neznámými místy.

Něco jsem předtím musela sníst. Než jsem ulehla ke spánku, polkla jsem otrávené jablko.

Opuchla jsem neznámými místy.

Mrazilo mě v zádech, když jsem pospíchala k Magdaléninu domu. Šla jsem po okraji silnice, na chodník jsem vstoupit nesměla. Obrubníkem jsem si zraňovala kotník; trýznila jsem se láskou, krvácela jsem.

Spěchala jsem, poznačená žlutou hvězdou, neohlížela jsem se a jiskra na mém kabátě doutnala. Položila jsem ruku na místo, kterého se Magdaléna dotýkala rty, položila jsem ruku na noční oblohu.

Když jsem uviděla, jak Magdalénin prst otvírá zemi, zastavila jsem se.

Na dřevěných nosítkách pohnula Magdaléna ramenem, líbezně ťala paží, zakrytou bílým plátnem. Vytušila jsem zrození jejího pohybu, napětí v chladnoucím podpaží a do očí mi vstoupil modrý osten, špička prstu, křesající z chodníku oheň.

Nevěděla jsem, co se stalo.

Omrzela jsem ji?

Opouštěla mě se zahalenou tváří.

Otevřela jsem ústa, naplněna smutkem a bolestí.

Na chodníku květ, ukazovák s perlově bílým nehtem. Magdaléna elegantně, prstem barvy lila, ryje brázdu, ničí chodník.

Pohřbívá se.

V cinkotu, se kterým se její prst dotýká země, přestávám dýchat.

Ztrácím se sama sobě, tuhnu. Otevřeným kotníkem trousím čas. Mé tělo opouští věčnost i vteřina a já stojím v zadumání, strnulá a okouzlená modře sršící věží, stojím před Magdalénou, pohodlně odpočívající v dřevěné kolébce, stojím před tou, kterou jsem poznala podle jediného prstu.

Pojednou jsem naplněna neznámými místy. Přetékám cizími jmény. Jizvím se podivnou bolestí.

Vstoupila jsem do snu.

Poznávám to teprve teď, protože teprve teď z něj procitám.

Magdaléniným neklidným prstem jsem byla vržena doprostřed noční můry. Dovolila jsem svému tělu zestárnout a poznat muže, vydala jsem se při několika porodech. Byla jsem odloučena od těch, které jsem milovala, a unikla jsem mnohým ohňům, jiné mě sežehly. Každý úd mého těla byl zasažen bolestí a otevřel se, pamatuji si jména všech, kdo vystřelili šíp. Byla jsem zraněna a navštívena smrtí, a předtím, než jsem otevřela oči a probudila se, hleděla jsem do zrcadla na tělo plné skvrn, na tělo mdlé a s necudnými chlupy, a přese všechnu hrůzu, kterou jsem cítila, jsem byla potěšena tím, že funguje; radovala jsem se z plného břicha a tmavých prsů.

Když se probouzím, hlasitě pláču. Nedokážu myslet na nic jiného než na svou bolest. V krátkém okamžiku před procitnutím znovu opouštím svou matku a vidím sestru, zachvácenou ohněm; zase nechávám mezi svá stehna vstoupit muže a přivádím na svět děti. Pod unavenými víčky držím jména všech svých milých, překvapené tváře milenek a pevná objetí; v posledních vteřinách spánku mám stále ještě před očima obraz krajiny, kterou jsem navštívila, cítím hebkost látky a pach starých dřevěných skříní.

Pak se probudím a čas začíná opět plynout.

Z rány v kotníku odvíjím šňůrku červených korálů, vydatnou odměnu Magdaléniným nespokojeným rtům.

Zvednu hlavu.

Stojím na okraji silnice, obrubník jsem ještě nepřekročila. Mezi mnou a Magdalénou štěrbina plná světla, teplé moře. Nadechnu se a vykročím.

Jsem znovu dívkou, vrátila jsem se.

Jsem znovu dívkou a mezi mnou a Magdalénou modrý ukazovák, průliv; jsem znovu dívkou, palčivou něhou, ostřicí.