MARIE Matka Dům

/vlnolam, prameny/

Jednoho dne k nám přivezou matku. Vyděsí mě to. Uplyne celý den, než se odvážím vyjít z laboratoře a vstoupit do nemocniční budovy.

Matka omdlela při jedné ze svých cest pro cigarety. Zhroutila se před obchodem, zapálenou cigaretu v ústech, a když se řítila k zemi, popálila si obličej.

Dívám se na ni ode dveří, spí.

Vidím, jak umíněně sevřené má rty, a tuším, že spánek, který ji odloučil od léviovského domu, není obyčejný.

Bílá v bílé, matka před ní ležela jako obrovské dítě. Zakrytá nemocniční dekou, od brady po čelo známá, oční víčka jako dva lístky perleti, tmavohnědé vlasy proužkované světlem.

Marie si k ní přitáhla židli a pozorovala ji. Říkala si, jak asi musí vypadat zvenku, pozorná dcera s tělem nakloněným k matčinu, uvnitř však byla ztuhlá hrůzou z toho, že se jí mohla přiblížit. Nikdy neviděla matku se spadlými víčky a uzavřenou tváří dobu delší než mžik, a teď ji měla před sebou, nahý obličej a neústupné rty, mysl zabořenou hluboko do sebe.

Nad matčiným lůžkem přemýšlí Marie o domě, který matka opustila.

Vyruší ji teprve noční sestra, přicházející změřit matčinu teplotu. Nechápe, jak je možné, že Marie je stále tady. Marie jí vysvětluje, že je tu zaměstnaná, a na důkaz svých slov hledá nějaký průkaz, ale jediný, který nachází, je ten do jídelny. Sestra je nová, a zatímco volá lékaře, dává si Marie u automatu na chodbě kávu a rozmýšlí se, jestli jí pohled na matčinu tvář stojí za nepříjemnosti. Když se pokouší odlepit prázdný kelímek z ubrusu, zastaví se u ní sestra a s popuzenou tváří jí sděluje, že za chvilku přijde lékař. Marie poděkuje a dívá se, jak sestra mizí v místnosti na konci chodby. Nechala za sebou otevřené dveře, jako by čekala, že se Marie znovu pokusí o průlom do matčina pokoje.

Marie se pomalu vydá ke schodišti. V přízemí potká lékaře s příjemnou tváří, usměje se na ni a pozdraví ji, opětuje jeho pozdrav a představuje si, jak ji o dvě patra výš společně s noční sestrou hledá.

Přejde dvůr a vstoupí do jiné budovy. Sejde do suterénu, světlo z vrátnice stačí přesně na poslední schod. Jde opatrně a ruku sune podél zdi. Pak otevře dveře laboratoře a rozsvítí. Její věci zůstaly nedotčené, tak, jak je nechala, když se dozvěděla, že přivezli matku; do půlky vypitá sklenice vody, rozsypané papíry, otevřený diář.

Oblékne si kabát a vrátí se do tmy.

Místo, kam mířím, se zvedá přímo proti klášteru. Okny je vidět dovnitř, barevné mozaiky a dlouhé ubrusy, poctivé čalounění na židlích, růžovošedé dlaždice.

Když vstoupím, není tu skoro nikdo. On stojí u dveří do kuchyně, připomíná písmeno, černé šaty, zářivě bílý límeček a košile. Je mu vidět malý kousek krku a nad obočím čisté a neposkvrněné čelo.

Objednám si víno.

Čekám, až mu skončí služba.

Čekám, až mu skončí služba, protože se neodvažuji k pustému domu vydat sama.

Když jdeme nočním městem, zastavím se v bistru a poručím si párek. Pak ho nechám čekat na chodníku a zmizím v telefonní budce, matčin stav je nezměněn, sestra má ve sluchátku kovový hlas a vyčte mi, že jsem odešla; když vyjdu ven, párek v jeho ruce je nedotčený, slabě se chvěje pod vrstvou hořčice.

Do čtvrti, kde žije matka, jedeme autobusem. Posadíme se vedle sebe a on na chvíli usne, vzbudím ho na konečné a pak ještě musíme jít kus cesty pěšky. Na zahradách, kolem nichž procházíme, se ještě neodhodlalo vypučet nic jiného než sněženky a krokusy, stromy váhají s nalitými pupeny.

Dům, ve kterém jsem vyrůstala, je temný. Plot mi sahá sotva k prsům, branka nemá kliku, musím prostrčit ruku a otevřít ji zevnitř.