ANIELA Magdaléna

kdysi
/strnulost/

Magdaléna přinesla granátové jablko.

Je to poklad, řekla a položila ho na lavici.

Tmavé oči a velká ústa.

Dej mi ho! Žlutá slupka se stáhla před cizí dlaní a Magdaléna si jablko vtiskla do důlku pod břichem.

Dám ho Anně, řekla.

Nechci, odpověděla jsem a obrátila se zády.

Znaly jsme se teprve pár měsíců, a už jsme si vyrazily zuby. Ne­můžeme se vystát od chvíle, kdy se ze stupínku před tabulí ozvalo, Börnerová, a vstaly jsme obě. Magdaléna, která seděla v první lavici, zaslechla zvuk odsouvané židle a otočila se.

Naše jména odlišovala jen grafická podoba.

Kaluže.

Když jsem šla k Magdaléně, pršelo.

Mokrý kabát jsem odložila v jejím pokoji. Seděla na posteli a pozorovala mě. Byla oblečená do stejných šatů jako ve škole, do vlněné sukně a blůzy pod krkem stažené stuhou. Punčochy měla tak prodřené, že špičkou prosvítal bílý nehet.

Granátové jablko se třpytilo na okně.

Nedýchala jsem.

Magdaléna otočila vypínačem a zbavila pokoj světla. Jablko dál zářilo jako lampión. Jeho záře se přelila do jejího obličeje, očí, zubů, brady.

Sama se změnila v kulatý plod.

Potom jsme obě zapomněly, proč jsem přišla.

Magdaléna líbá Anielu na rty, bradu, tváře.

Okenní parapet je prázdný.

Nehnou se od sebe na krok. Když jdou po ulici, Magdaléna nevkročí na chodník a nechá se postříkat protijedoucím autem. Cítí se jako hrdinka, když vozí Anielu na rámu svého kola, v pase uvázaný Anielin svetr se žlutou hvězdou, kterou večer obkresluje na její nahá záda. Je tak vzrušená láskou k přítelkyni, že se pouští do stále odvážnějších kousků, shání pro Anielu čokoládu, vodí ji do zadních řad kina, prochází se po městě v jejích označkovaných šatech.

A zatímco si při vyučování píše úhledným a velkým písmem poznámky (aby je Aniela mohla pohodlně přečíst, večer, v posteli, což je jedna z výhod toho, že nesmí navštěvovat školu), její otec začíná být neklidný. Ve skříni má připravené křestní listy, které mají větší váhu než celý jeho obchod. V duchu se s Magdalénou pře; mezi dvěma body, mužem a ženou, otcem a dcerou, se jako dlouhá šňůra napíná budoucnost rodiny Börnerů, zuřivě na ní plápolá tajemství, ukryté hluboko v Magdalénině těle: možnost vyrůst o spoustu centimetrů, změnit účes a naučit se řídit automobil, možnost ukrýt se mezi bílými stehny Anielina těla a dočíst Joyceova Odyssea do posledních slov poslední věty (ano řekla jsem ano chci Ano).

Jedné noci roztrhá Magdalénin otec oblečení a ručníky a ucpe jimi škvíry v oknech a pode dveřmi. Pak se skloní nad spící Magdalénou, ve tmě není vidět jeho tvář ani její tělo. Přitiskne si ruku na hruď a pomalu se krade k plynovému kotli. Jeho ostražité uši předznamenávají syčení plynu, a proto ho znepokojí, že po otočení kohoutkem zůstává kotel tichý. Chvilku trvá, než si uvědomí, že někde přerušili plynové potrubí.

Zbytek noci stráví tím, že opatrně vyšťourává z oken a dveří rozcupované oblečení, a pak až do rána sedí uprostřed kuchyně a pláče.

Na konci týdne se mu přece podaří dosáhnout cíle, svistot plynu mu připomíná cosi z dětství, ale nevzpomíná si přesně.

Uspěje tak dokonale, že se Magdaléna změní v modrý květ; zatímco jemu vystoupí oči a tváře zrudnou jako otevřená rána, Magdaléna hraje všemi odstíny modré, oční víčka má modrá jako hořec, podbřišek světle fialový a pohlaví jako zralou švestku.