ANIELA Alma, Alma

kdysi
/žár/

První žena, kterou jsem potkala, když jsem se vrátila do města, byla Alma. Pohodlně rozložená na kufru čekala na vlak; když mě udeřila do obličeje, otřela si prsty a schovala ruku v kapse, pak se znovu posadila, nohy roztažené, aby udržela rovnováhu.

Ze zastávky, kde seděla, jezdil vlak i před válkou zřídka, ale teď byly pražce vytrhané a za nádražím se kolejiště měnilo v pusté pole, ze kterého vyrážela divoká mrkev a jitrocel.

Zastavila jsem se na kraji peronu a pozorovala Almina ramena. Byla rovná jako svíčka, obě ruce v kapsách; po chvilce si podepřela hlavu. Nehýbala se. Její sebejistota mě tak rozrušila, že jsem se šla podívat za nádražní budovu; možná už koleje opravili a Alma je první, kdo se to dozvěděl.

Za nádražím prázdno a vůně mízy.

Otočila jsem se a vyšla do ulice. Koupila jsem polévku v mělké misce.

Když Alma dojedla, vrazila mi misku do ruky a vyběhla ven, vydělat se do míst svých imaginárních kolejí. Vrátila se s urousanými šaty a chňapla po kufru, chvilku ho vlekla za sebou a nakonec ho odlepila od země a přitiskla k boku. Její stín ztučněl, vyšla z nádraží jako pastýř s hranatou ovcí.

Kufr vyrobili ještě před válkou v podniku, který se specializoval na výrobu příručních zavazadel a rukavic. Měl dřevěnou konstrukci potaženou kůží a uvnitř polstrovanou hedvábím. Vedle zámku byl vytlačený znak výrobce a monogram majitele, který Alma vyškrábala špičkou nože.

Přetékal hedvábným prádlem a parfémy. Byla v něm také sada stříbrných lžiček a porcelánový pohárek z lázeňské kolonády, zdobený letopočtem.

Kdyby prodaly jen polovinu věcí, z utržených peněz by mohly žít nejméně půl roku. Alma se však odmítala obsahu kufru vzdát, obchá­zela ho po špičkách a jen v nejlepší náladě se uvolila jednotlivé kousky rozbalit.

Když s Almou opustily nádraží, zamířily k městu. Alma seděla na zastávce od rána, a proto se těžko vzdávala myšlenky, že nikam nepojede. Tvářila se důležitě a nechala se Anielou doprovodit na hlavní nádraží. Sotva však zaslechla zvonění kolejí, zbledla, a když se v proudu neznámých tváří ukázalo, že by její kufr mohl být v nebezpečí, posadila se na zem v parku a přitáhla si kufr ke kolenům.

Aniela uvažovala. Opustit Almu znamenalo zůstat sama. Držet se Almy (a jejího kufru) mohlo být užitečnější.

Usadila se vedle ní a opřela si paže o kolena.

Večer padla rosa. Ve světle hvězd viděla Alminu tvář, s opuštěnými rty a bezvýraznýma očima.

Pak Alma poprvé vzala Anielu na vědomí, zvedla kufr a řekla, Jdeme.

O dvě ulice dál, když pochopila, že je čeká další bezcílná pouť městem, začala Aniela křičet. Alma ji vlekla za sebou, pospíchala s hlavou vraženou mezi rameny a na každém rohu se zastavila a přitáhla si Anielu pohledem.

Teprve ráno jí došly síly, posadily se spolu na břeh řeky a znaveně pozorovaly hladinu.

Jak by Alma nechodila obtěžkaná kufrem s pokladem, když do poslední chvíle žila s mužem?

Všechno, co Alma dělala, dělala s rozmyslem. Vždycky měla ušetřeno na tramvaj, aby nemusela chodit s nákupem pěšky. Ulicemi procházela pomalu, takže pokaždé měla čas zvednout zatoulanou minci, prozkoumat výlohy a přečíst si vývěsní tabule obchodů.

Byla nadaná na matematiku a na zpěv, ale dávala přednost vyšívání a vaření. Uměla vázat frivolitky a poslední tři uzlíky pokaždé nechala dokončit paní, která se pak krajkou chlubila přítelkyním. Dokázala ořezávat doutníky, balit cigarety a ředit inkoust tak, že neztratil barvu. Když ze spodního prádla pána poznala, že si někde uhnal kapavku, přestala mu do jídla přidávat ostré koření, protože věděla, že při močení působí nesnesitelnou bolest.

Brzy se pro své zaměstnavatele stala nepostradatelnou. Poslední roky před válkou sloužila u bezvýznamného úředníka, který se jmenoval Hugo Schappe.

Byla to šťastná doba. Paní Schappeová naučila péct Almu vynikající anýzové cukroví. Dokonce nechala v jejím pokoji papírek s receptem. Alma s podezřením nahlédla do skříně, protože paní Schappeová by nebyla první žena, která chce čicháním ke služčině spodnímu prádlu odhalit nevěru svého muže, ale kalhotky a spodničky byly netknuté.

Paní Schappeová patřila k ženám, které pracují společně se svou služkou. Ani v kuchyni nepřenechávala Almě horší práci, a zatímco Alma připravovala pánovi snídani, chopila se paní Schappeová mokrého hadru a začala vytírat podlahu nebo škrábat brambory.

Někdy, když společně uklízely nebo chystaly oběd, se paní Schap­peová na okamžik zastavila, nechala klesnout ruce, podívala se Almě do tváře a vzdychla.

Pověsila se na mě očima, řekne později Alma, až jsem úplně cítila, jak se mi stahuje krk. Ale nikdy to nebylo proto, že by mi chtěla něco vyčítat. Skoro to vypadalo – v tu chvíli se Alma pokaždé uchichtne –, jako kdyby mě chtěla poprosit, abychom ji s pánem vzali mezi sebe.

Do Huga Schappeho se Alma zamilovala v noci, nad šálkem horkého mléka. V noční košili seděla u kuchyňského stolu, vlasy zapletené. Šálek s mlékem držela v dlaních a právě se chystala ochutnat, když zaslechla, jak se otevírají dveře pracovny, a poznala, že pan Schappe míří do kuchyně. Neudělala nic, jen se trochu narovnala na židli a zvedla hlavu.

Pan Schappe vypadal překvapeně. Pak udělal pár nejistých kroků a sklesl na kolena. Alma si v první chvíli myslela, že omdlel, a chystala se vyskočit, on jí však pevně sevřel stehna.

Zůstala nehybná a čekala.

Trvalo to několik krátkých minut.

Zuby odhrnul kalhotky (přitom byl stále zaklesnutý prsty do jejího masa) a vstoupil do ní jazykem. Zachvěla se, a protože nevěděla, co dělat, položila mu šálek s horkým mlékem na hlavu. Když ho pak zvedla, na holé lebce pana Schappeho vyskákaly puchýře.

V ten okamžik se do svého pána, který zpychl průsvitnými perlami, zamilovala, a když odcházel, taktně předstírala, že nevidí skvrnu na jeho kalhotách.

Druhý den vzbudil Almu před svítáním. Měl na sobě čisté šaty a byl oholený. Posadil ji do auta a před polednem zastavil v neznámém městě. V obchodě na hlavní třídě jí koupil šaty s květinovým vzorem. Potom jí vsunul do dlaně peníze a poslal ji vybrat si spodní prádlo. Stála před prodavačkou a předstírala, že je klidná, na bankovku v dlani se neodvážila podívat. Když to posléze udělala, strávila v obchodě skoro hodinu, zatímco on objednal pokoj v hotelu a pak přecházel po chodníku a kouřil doutník.

Střevíce vybrali společně (bílé, s otevřenou špičkou a páskem kolem kotníku), naobědvali se a odešli do hotelového pokoje, kde se posadila na postel a nenápadně zkoušela měkkost matrace. On mezitím chodil od stěny ke stěně a říkal, že ji má rád. Nakonec se před ní zastavil a přinutil ji, aby se mu dívala do očí. Almu nenapadlo nic jiného než rozepnout mu kalhoty a vysvobodit jeho úd.

V životě jsem to nedělala, řekne Alma. Sedí vedle Aniely, jednu ruku má v klíně, druhou si přidržuje okraj šatů. Ale kdybych se ho tenkrát nedotkla, možná bychom si sbalili věci a ve vší tichosti odjeli zase domů.

Když na sobě ucítil Alminy prsty, zalapal po dechu a zavřel oči.

Co jsem měla dělat, usmívá se Alma. Aniela se snaží nic si nepředstavovat, ale příliš se jí to nedaří.

Nakonec, když cítil, že je to pod jeho důstojnost, mě odvedl do koupelny. Byl mazaný, všechno to pak osprchoval a až do večera jsme zůstali v čisté posteli.

Kde jste vlastně byli? ptá se Aniela před usnutím, i když odpověď zná, viděla porcelánový pohárek na pití pramene.

Když začaly platit protižidovské zákony, byl konec. Napřed si Alma nepřipouštěla, že by se jí to mohlo týkat.

Pak si všimla, že paní vyhazuje noviny. Tvářila se při tom rozpačitě a mezi řečí je trhala na drobné kousky, které pouštěla do nádoby na uhlí. Později je Alma vytáhla a od té doby už nikdy neodolala a prohlížela uhlák tak dlouho, dokud je nenašla.

Byly v nich antisemitské vtipy. Kromě toho, že byly špatně nakreslené a nudné, se jí nijak nedotkly. Jednou ji u zčernalých novin, rozložených na kuchyňské podlaze, přistihla paní. Posadila se ztěžka na židli a řekla, Omlouvám se, Almo, a nakonec to byla Alma, kdo musel noviny roztrhat a vyhodit.

Potom se začalo v rodině pana Schappeho mluvit německy. Už předtím chodily za Schappeovými německé návštěvy, ale od jisté doby nepromluvila paní, která pocházela z Lindau, na svého muže jinak než svou mateřštinou, a on jí ztěžklým a nenavyklým jazykem odpovídal.

Mein Schätzen, řekla mu na jednom z nedělních výletů Alma, a jeho to tak vzrušilo, že vystříkl dřív, než do ní vstoupil.

Pořád ještě jsem byla dobrá služka, řekla Alma. A proto mě nechtěli pustit.

Nakonec byla situace neúnosná. Řekl jí to pán. Paní seděla za stolem, v ruce kuličku z novin.

Nemohli mě už dál zaměstnávat, protože podle papírů jsem byla židovka; Alma zkoumá svou tvář v zrcadle, zatímco Aniela se na opačném konci místnosti obléká. Za chvíli vyrazí do prádelny.

Paní řekla, že do druhého dne musím odejít, a stále přitom držela noviny plné vtipů, za které se styděla a které každý večer pálila; Alma zapomíná zavřít ústa, mezi zuby se jí leskne bledý jazyk. Aniela si zapíná střevíce, sahá po deštníku.

Nevím, jestli jsem se víc bála toho, že musím z práce, nebo toho, že musím opustit jeho, řekne Alma a nechá se od Aniely políbit na tvář.

Večer jsem měla sbaleno, ležela jsem v posteli a snažila se usnout. Viděla jsem tmu, světlo a zase tmu a potom svítání. Když jsem chtěla vstát, přišel za mnou. Alma má tak tichý hlas, že ji Aniela, mířící ke dveřím, sotva slyší.

Řekl: Můžu pomoct tobě, ale ne tvé rodině.

Vybral si ji samotnou, jako by nepatřila nikomu jinému. Alma nepřemýšlela dlouho. Ještě než stihl oknem projít úsvit, kývla.

Ano, říká Alma, já kurva. Kvůli němu jsem se vzdala všech ostatních.

Aniela zavírá dveře, protože tohle už zná.

Nastěhoval ji do vlhkého suterénního bytu. Stýkal se s ní stejně často jako v době, kdy bydlela u nich. Když přišel, uklidila jídlo, které jí přinesl, oblékla se a vyrazili ven. Obvykle parkoval o několik ulic dál, vzdálenost byla přímo úměrná jeho strachu. Posadil ji na zadní sedadlo a vyjel z města. Neodvážili se vracet na ta samá místa víckrát než jednou, a tak Alma poznala mnoho nových měst. Většinou zastavil někde v poli, Alma se převlékala a on se opíral o kapotu a díval se opačným směrem, tvář strnulou, jako by ho čekaly nepříjemnosti.

Měla několik kostýmů, které střídala. Od podzimu do jara k nim nosila krátký stříbrný kožíšek a barevný šátek. V malém zrcátku auta si uměla učesat vlasy a namalovat rty; když odložila rtěnku, on se s tváří o něco příjemnější chopil volantu a zamířil k městu.

V té době byla Alma jedinou židovkou, která si vykračovala po chodníku, vstupovala do obchodů a nosila kabelku s knoflíky.

Vlasy si sčesávala z čela a spínala v zátylku, šedivé prameny pokaždé zakryla tak, aby nebyly vidět, ani když zafoukal vítr. Byla z nich zoufalá a měla strach, že než skončí válka, zešediví úplně. Každý den se pečlivě prohlížela v zrcadle, a protože šedivé vlasy naštěstí nepřibývaly, pomalu se uklidňovala.

Procházeli se po ulicích a hovořili německy. Daroval jí snubní prsten své matky a zakázal jí nosit rukavice, prsten musel být vidět, když do něj šla zavěšená; v zimě jí svítil na zčernalých prstech.

Nikdy spolu nemluvili o tom, co se děje, jejich konverzace se většinou omezovala na popis výloh, kolem kterých šli. Nesměli jít mlčky ani diskutovat příliš hlasitě. Pan Schappe už doma prostudoval plány města a věděl, kde je restaurace, kam se půjdou najíst, a kavárna, do které vezme Almu večer, vláčel ji městem jako staro­usedlík. Někdy s sebou bral dva malé kufry, které Alma ze zvědavosti otevřela a našla v nich pečlivě srovnané spodní prádlo, pantofle a černé šaty. Většinou se ubytovali pozdě odpoledne a Almin milenec nezapomněl recepčnímu zdůraznit, že jedou do vzdáleného města na pohřeb, a proto budou vstávat se svítáním. Při podobných eskapádách vzala za své většina Alminých příbuzných, pan Schappe nikdy nejel na pohřeb někomu ze své rodiny, zato hojně plýtval Alminými sourozenci, prarodiči a bratranci a několikrát nechal odejít i Alminy rodiče. Když to udělal poprvé, Alma zarputile mlčela, dokud se za nimi nezavřely dveře pokoje, pak si zakryla tvář a rozplakala se; pana Schappeho to vyděsilo tak, že z náprsní kapsy vytáhl láhev a pořádně se napil, byl rád, že Alma vzlyká do polštářů a pláče potichu, a když se posadila, nabídl jí a přitiskl ji k sobě. Vysvětlil jí, v čem je výhoda takové lži, a při dalším setkání už se Alma usmívala, a později mu dokonce pomáhala vymýšlet jména, ojedinělá svou tuctovostí a na míru šitá všem zemřelým v neexistujících rakvích.

Ráno si oblékla černé šaty a zavěšená do pana Schappeho odcházela, recepční jim přál buď šťastnou cestu, nebo upřímnou soustrast, některý se nemohl rozhodnout a přál jim obojí zároveň.

Občas se stávalo, že ji pan Schappe zavezl do města, které dávno předtím vybral, zastavil, aby se mohla převléknout do slušných šatů, a pak ji vodil ulicemi. Měla žízeň a hlad, ale nezašli nikam, kde by se mohla najíst; když padl soumrak, vypravili se zpátky a ona suchýma očima pozorovala stromy podél silnice a bez zájmu odhadovala, jakou úrodu dají na podzim.

Bydlela ve sklepním pokoji. Záchod byl na chodbě a pro vodu chodila k hydrantu na ulici. Přelomy dne a noci se pro ni staly důležitými mezníky. To, co bylo mezi nimi, připomínalo mlhu, kterou vyplňovala zbytečnou a nenáročnou činností, spánkem, šitím, jídlem nebo malováním.

Nikdy nevěděla, jestli poteče voda. Ráno byl kohoutek čistý a studený, musela z něj setřít jinovatku a teprve pak na něj zavěsila kbelík. Než se naplnil, opatrně se protahovala a vdechovala čerstvý vzduch; připadalo jí zvláštní dýchat čistý vzduch bez milence, cítila se v něm nejistě a ohroženě. Když se spustila zpátky do sklepa, zalezla si do postele a znovu usnula.

Přechod mezi dnem a nocí, syrovější než obyčejný večer, přinesl myšlenky a strach. Potmě seděla na posteli a dívala se k zabedněnému oknu. Někdy si zapálila svíčku, oblékla si šaty, které dostala od svého muže, a zkoumavě se prohlížela v zrcadle; dívala se, kolik látka odhaluje z jejích boků, nohou a ňader, předkláněla se a tajila dech, aby mohla za pásek sukně nacpat obě dlaně najednou.

Občas cvičila. Měla hrůzu z toho, že by mohla uhořet, a proto používala svíčku co nejméně a cvičila potmě.

Lehla si na podlahu a pohybovala nohama, jako by jela na kole, potom se vzpírala v bocích a zvedala na patách. Cítila, jak se jí chvějí ruce, ale neustala, dokud jí z podpaží nevytryskl pot.

Všimla si, že ve sklepě jí zprůsvitněly nehty, a dokázala strávit hodiny masírováním prstů, až se jí znovu naplnily krví.

Začala malovat to, co viděla za oknem. Napřed se nedokázala oprostit od toho, co znala, a když za oknem přešly elegantní dámské střevíce, nakreslila napřed hlavu a krk, než se dostala k tomu, co skutečně spatřila. Obličeje jí vycházely bledé a bezvýrazné, ženy měly stejný účes jako ona, muže si nedokázala představit bez klobouku a děti kreslila s šišatou tváří blbečka.

Pak toho nechala a kreslila jen boty a nohy, které vyrážely z horního okraje papíru a vždycky mířily doleva. Co papír, to pár střevíců, nakonec jí připadalo, že válka nepřinesla nic jiného než nemožnost se pořádně obout, protože jen málokdy viděla pěkné boty a punčochy, které by stály za řeč.

Točila se jí z toho hlava, a když to řekla svému milenci, přikázal jí, aby si večer větrala dveřmi do chodby. V bytě naproti Almině pokoji bydlela domovnice, pověřená prodejem uhlí; v zimě je každý den nabírala do plechových kbelíků a Alma jí několikrát nabídla pomoc, ale domovnice ji pokaždé zahnala zpátky.

Alma zůstávala v pokoji i při náletu. Zatímco v ostatních vzbuzovalo houkání sirén horečnou aktivitu, Alma upadala do strnulosti, nohy za oknem se měnily v barevné šmouhy a ona je sklíčeně přenášela na papír. Až budou houkat, lehni si pod postel a zavři oči, řekl jí pan Schappe, ale ona to nikdy neudělala, naopak, pokaždé se postavila doprostřed pokoje (když rozpažila, dotkla se prsty obou stěn) a dívala se ke stropu, takže kdyby domy byly ze skla, piloti by v průhledném hranolu uviděli její tvář, bílou pleť krysy a zadumané oči, echte Blondine, s tělem přivyklým vlhkosti a tmě.

Žádná bolest procházející mým tělem nedokázala později odvrátit můj pohled od Almy s vyprázdněným obličejem a napnutýma rukama; od tváře uchované takovým mrazem, že jen pomyšlení na něj nahánělo husí kůži.

Její síla byla tak velká, že udržela v letadlech bomby, a i když ulice byla na konci války lysá jako dáseň, dům, ve kterém bydlela Alma, zůstal nepoškozený. Myslela jsem na nevyspalé piloty, losující o to, kdo poletí nad Alminou čtvrtí, protože nikdo z nich už nechce zahlédnout rozpjatého kostlivce v bílých šatech, srdce domu s tváří obrácenou k nebesům.

Ve sklepní kóji kynula Alma jako těsto, dozrávala. O tom, co se děje venku, nevěděla nic; to, že se má mimořádně dobře, odvodila pouze z bot, které viděla za oknem a které se v žádném případě nemohly rovnat jejím střevíčkům z teletiny, nablýskaným a bez jediné praskliny.

Na konci války pan Schappe a jeho žena zmizeli. On po domovnici poslal Almě stříbrné pánské hodinky a sadu ručníků, v krémové obálce přišel list s jedinou řádkou, Geh nicht raus bis Ende Mai.

Alma ho poslechla a celý měsíc ze své postele pozorovala nohy, přecházející za oknem. Každý večer okno poctivě zatemnila, a te­prve pak rozsvítila svíčku a vdechovala zkažený vzduch. Když v kapse kabátu našla cigarety, které tam pan Schappe zapomněl, jednu z nich si zapálila a donutila se polykat kouř.

Často usnula ještě před západem slunce a probudila se do tmy. Neměla ponětí, jestli je noc dne, v němž se uložila ke spánku, nebo jestli se vzbudila do tmy dne nového. Vrátila se do postele a znovu se propadla do sna; nechala se vzbudit jen zvuky sirén, unaveně opouštěla lůžko a stavěla se doprostřed pokoje, roztahovala paže a v prstech cítila, jak se základy domu chvějí.

V červnu se vydala ven. Předpokládala, že na ni bude pan Schappe čekat. Umyla si nohy a podpaží a před zrcadlem si namalovala rty. Když vyšla do ulice, překvapilo ji množství špíny poletující vzduchem; vypadalo to, že domy ztuhly v krápníky, třely se o sebe balkony a nakláněly nad chodník.

V čistém kostýmu procházela mezi lidmi. Místo, na kterém se s panem Schappem scházeli, neexistovalo. Zprvu si myslela, že ho ve změněném pořádku ulic minula, kroužila stále dokola a postupně odbočovala na různých křižovatkách, šla středem silnice a doufala, že až se před ní rozestoupí blok domů, uvidí malé náměstíčko, rozkvetlé akáty a na kamenné lavici svého milence.

Když přestala doufat, vypravila se do čtvrti, kde pan Schappe bydlel. Po dlouhých chvílích marného bloudění už nevypadala tak úpravně jako na začátku, lesk střevíců vzal zasvé a punčochy měla děravé od železných prutů, které jí při přelézání sutin uvízly v podkolení.

K domu pana Schappeho se plížila skoro po špičkách, obávala se, že zmizel stejně jako předešlé místo. Vchod do domu se však nezměnil, tmavě natřená vrata pouštěla v horkých dnech barvu a kamenné zárubně se pyšnily květinovými vlysy; když otevřela, dýchlo jí do tváře schodiště, kterým šla naposled před pěti lety.

Dveře od bytu pana Schappeho byly zapečetěné. Zajišťovala je bílá páska a na papíru přelepujícím zámek stálo Verschlossen.

Zatajila dech a vyšla ven, nedovolila si odpočinout, dokud nedošla k řece, kde se posadila a poslouchala, jak se město za ní natahuje a smršťuje. Zula si boty a promačkala prsty, pak ponořila nohy do vody, a nakonec si opláchla obličej.

Vrátila se do sklepa. Domovnice s černými prsty se na nic neptala a pozvala Almu na večeři (oběma pak mezi zuby praskal mour). Později daly dohromady zásoby a Alma začala na ulici napouštět vodu do dvou kbelíků.

Žily spolu do konce léta, kdy už měla Alma dost informací a začala být neklidná. Znovu vyšla ven a tentokrát měla jasný plán, ve kterém pan Schappe nehrál žádnou roli. Na patřičných úřadech se přihlásila jako židovka a obdržela náhradní dokumenty (chvíli váhala, jestli se zbavit jména Alma) a potravinové lístky. Píchli jí několik injekcí a do kapsy dostala tubu s vitaminy.

O chvíli později už stála na malém náměstí (vida, přece se našlo), roztržitě škubala listy pámelníku a přemýšlela.

Když led kolem ní roztál, Alma ještě chvíli studila. Kůži měla modrou a ulicemi se pohybovala nejistě, protože jí chybělo předchozích pět let.

Potkala jsem ji ve chvíli, kdy byla rozhodnuta opustit město a začít někde jinde znovu.

Později jsem začala o Almině rozhodnutí pochybovat, jsem si jista, že věděla dávno předtím, než jsem jí to řekla, o rozbitých kolejích. Když dovlekla kufr na nádraží, nejdřív ze všeho si šla prohlédnout koleje; jakmile zjistila, že nevedou dál než za konec nádražní budovy, ulehčeně se posadila, položila klobouk do klína a dlaní si podepřela tvář.

Nevím, jak dlouho vydržela sedět na víku kufru a udržovat sevřením stehen rovnováhu. Rozhodně za tu dobu vyhladověla a představa jídla ji podráždila mnohem víc než výbuch nálože, který připravil nádražní okna o poslední zbytky skla.

Někdy si na Almino nádražní dobrodružství vzpomenu a přemýšlím, jaký pro ni mělo význam. Znamenalo totéž, jako když se při náletu zastavila uprostřed pokoje a balancovala na bříškách prstů starým domem? Viděla v duchu svého milence, který při úprku ulicemi připomínal rozpustilého školáka (koženou brašnu plnou zbytečností nakonec nacpal do popelnice)? Anebo v sobě nechávala rozmrznout a opět ztuhnout své rodiče?

Možná spala. Brada jí pomalu klesala na prsa, oči měla zakapané sladkou šťávou a dech se jí zastavoval v hrdle, do úst nevstoupil.

Alma mi vyprávěla, jak za ní ve snu přišla babička, Pojď, pomodlíme se, šma jizrael.

Nedokázala už ani zpívat. Pleť měla bílou, jako z porcelánu. Teplo do prstů se jí nevrátilo; když mě svlékala, bylo to, jako by se mě dotýkala studeným železným prutem. Ráno sedávala na posteli, držela se za patu a přemýšlela.

Dělily jsme se o postel a brzy i o její sny. Spala hluboce a nenechala se vzbudit žádnou noční můrou. Uměla splynout s tmou svého pokoje tak, že jsem ji, přitisknuta k jejím zádům, sotva nahmatala.

Nezbývalo mi než přijmout její sny za své. Od vlastních jsem je bezpečně rozeznala, protože mé sny nikdy neoplývaly takovým množstvím postav a barev, veselostí, která se po probuzení měnila v zahořklý smutek.

Nakrmila můj spánek i modlitbychtivou babičkou. Zajímalo mě, co si nechala pro sebe. Milence? Jedné noci jsem ji nechala usnout a pak jsem se prsty dotkla jejího pohlaví, bylo suché a sevřené. Možná byl její spánek prázdný, odvaha snových postav končila u mě a nesahala dál.

Mátlo mě, když si po probuzení stěžovala na zlé sny. Dívala se na mě průhlednýma očima, držela se za hlavu a naříkala.

Zpočátku jsme byly ze své blízkosti v rozpacích. Zatímco Alma do sebe nechtěla vpustit druhého člověka, já jsem netoužila po ničem jiném.

Žádná z nás neuměla laskat ženu.

Při svlékání pohybovala rty, a když jsem k ní přiblížila hlavu, abych zaslechla její slova, vrazila mi jazyk do ucha.

Nutila mě, abych si hledala práci. Sama se rozhodla vypátrat své rodiče a sourozence. Neměla tušení, co se s nimi stalo, a tak chodila po městě a vyptávala se. Každý den vstávala se svítáním, a protože nikde neotvírali tak brzy, seděla nahrbeně na židli, hladila si patu a přemýšlela.

Aniela si práci nehledala. Po návratu z tábora ztěžkla, zlenivěla a ztratila radost.

Každé ráno chvilku okouněla v ulicích a pak zamířila na okraj města, kde bylo možné plenit opuštěné zahrady. Nacpaná rybízem a třešněmi litovala, že je nemůže přinést Almě, protože by vzbudila podezření. Povalovala se v trávě a marně čekala na spánek.

Někdy odpočívala na čerstvě natřené lavičce v parku a dívala se přes náměstí.

Napadlo ji, jestli to samé dělá i Alma, předstírá, že hledá rodiče, zatímco se nazdařbůh prochází městem.