ANIELA Anna

nyní
/oddech/

Aniela se opírá o umyvadlo, neodvažuje se zvednout oči k zrcadlu.

Myslí na tábor, kterým prošla s Mirjamkou v ruce.

Uvažuje o Magdaléniných rtech a o jejím vztyčeném prstu, nehnutém a pronikavém.

Nezůstalo nic než Magdalénin prst.

A když se Aniela nedočkavě sklání k Marii, vidí v ní poslední Magdalénu.

Zavřu oči. Nevěřila bych, že začnu šedivět i tam. Sevřu v hrsti několik tvrdých chomáčků a zatáhnu. Jsem ráda, když zůstanou na svém místě. Pořád jsem dole stejně bohatá, ojíněná jako ovce.

Pak zaslechnu na schodech kroky a polekaně stáhnu ruku. Podle prudkosti, s jakou nacpe klíč do zámku, poznám, že je to Anna. Přibouchne za sebou a volá: Mami! Slyším, jak jde chodbou. Míří do koupelny. Za chvilku stane ve dveřích, na hlavě klobouk, ruce v kapsách, v obličeji ani stopu po rozpacích.

Anninu postavu rámují dveře. Dívá se na matku jasnýma tvrdýma očima, Aniela v nich vidí své tělo, nahé a zářivé.

Mami, řekne Anna a skloní se k ní.

Aniela pláče.

Později sedí vedle sebe a upíjejí horký čaj. Anna je prostovlasá, klobouk položila na okno.

Tentokrát je to vážné, usoudí, když se Aniela neklidně pohne.

Aniela váhá.

Jestli ji nedostanu, umřu, řekne nakonec.

Anna drží šálek v dlani, druhou rukou si přidržuje lžičku. Tvář má bledou, rozumnou, sladce voní. Aniela by chtěla vědět, nač myslí. Nechce, aby Anna byla jiná než ona, přála by si, aby v ní bylo pokračování jejích vlastních pocitů.

Anna je rozumná a zarputilá. Aniela si vzpomene na to, jak systematicky se po svém narození začala zmocňovat světa, vcházela do něj s jistotou, jako by ho předem znala.

Aniela se ostýchala dítěte, po kterém nemusela nikdy uklízet hračky a které vidělo svět v jasných a nerozpitých barvách. Brzy však poznala, že když Anna třídí, třídí jemně, s něhou ukládá svět do pojmů, lehce a hravě dává vyniknout kategoriím, s tichým předením se pokládá mezi dvě neznámé.

Když studovala na vysoké škole, řekla jí Aniela všechno, obnažila se před její tváří a Anna se rozplakala. Aniela svírala ruce v klíně a připadala si znovu svobodná, nepřipoutaná k muži. Měla pocit, že právě teď nastává její chvíle, odevzdala se do rukou dcery a přestala být matkou, změnila se a celá rozkvetla; venku, po Annině boku, se s lehkým srdcem zbavila svého muže, její oči zůstaly suché, i když Anna vedle ní se měnila v řeku, na patře jí kvetla radost, vždyť jediným slovem se její život vrátil tam, kde začal; vyklouzla z otvoru mezi matčinými stehny.

Anna vedle ní zpracovávala tu novinu, totiž že její matka miluje ženy, a Aniela se ani nestihla začít bát, že přijde o dceru, užívala si nově nabytou svobodu, a nakonec uchopila Annu za ruku a zahleděla se jí do obličeje.

Teď se tisknou k sobě jako obvykle, Anna žvýká cukr a v myšlenkách je u svého muže.

Aniela je ponořená do sebe, Annina blízkost ji těší a uklidňuje.

Mluví o Marii.

Vypráví Anně o zrcátku, které si přichystala na stůl, aby mohla Marii nenápadně pozorovat, pohřbít jí obličej pod nánosem amalgámu a kochat se jím.

Nedokáže mluvit o ničem jiném. Vypouští na Annu takový příval, až se její čelisti drtící cukr na chvilku zastaví a pak začnou pracovat dvojnásobnou rychlostí; Anna má strach, že kdyby se zaposlouchala do jejích slov, Aniela by z ní sedřela kůži.