ANIELA Marie

nyní
/touha/

Marie poprvé. Přichází o pár minut dřív. Neřekne víc než Miluji. Nakloním se, abych ji lépe slyšela, ale zbytek věty mi vezme její dech.

Když Marie promluvila, otevřela se přede mnou cesta. Znala jsem ji. Už předtím jsem zkoušela přejít bosou nohou po kamení.

Nohy mi byly blíž než srdce, tajemné a připomínající stezku vyhloubenou plamenem.

Nikdy jsem nedošla dál než ke sloupu, tenkému jako vlas, ke zkamenělým ústům země, k hraně stínu, vrhané obzorem a zvědavé. Tam jsem se zastavila a nemohla pokračovat dál. Otevřela jsem ústa, a nevydala ani hlásku. Posadila jsem se u paty sloupu a sklonila hlavu.

Když Marie řekla Miluji, uslyšela jsem první tóny. Zpozorněla jsem.

Za oponou skály hudba, melodie v klínu hor.

Přicházela slabým pramínkem, průzračným jako vzduch. Kosti se mi naježily drobnými ústky, maso vykvetlo. Zazela jsem a pukla. Mé kosti svítily do dálky, nezlomené. Obnažila jsem podloží myšlenky, základ těla. Oněměla jsem zlatobílými klouby, morkem.

Když jsem poprvé spatřila svou kostru, vykřikla jsem bolestí. Zuby mi zacvakaly hrůzou, lebka bledě zasvitla. Mám se snad roztříštit o kameny, obejmout skálu? Chodidlo jako pavučina, smeká se po rozčísnuté zemi.

Voda píseň zatím stoupá, zaplavuje štěrk i oblázky, brzy ji mám u kotníků a už prostrkuje hlavu holení, a protože jsem děravější než cedník, nemůžu ji nijak zastavit. Prochází kolem mě a pod mýma nohama. Maže hranici stínu, opuštěný čep, u kterého jsem se pokaždé zastavovala, a míří k obzoru, z něhož si sama vychází vstříc.

Plní mě sladkostí a já náhle přicházím na kloub svým kostem; jako bych už nebyla z jednotlivých částí, jsem celá.

Přijímám ji za svou a nemohu jinak. Tak jako jsem ztratila kůži, maso a vlasy, potravu zrcadel, přicházím o ústa, oči a pohlaví, žebra, kyčle a nárty. Už není poznat, kudy jsem brala a kudy dávala, jsem branou větru, píšťalou, větvovím.

Vydávám se na cestu po kamenech omletých písní, přecházím štěr­ko­vá pole stlačená v jeden tón.

Procházím Mariinými pootevřenými rty. Jsem holá jako skála, nic než kost nesená vzduchem. Jdu nářkem Mariina Miluji.

Vcházím tam, kde vládlo ticho.

Aniela je uvyklá všemu, co z květované pohovky přichází, ale Mariino mlčení po jediném slově ji zaráží. Když se Marie nehýbá, začíná se o ni bát. Naklání se tváří k tváři, mezi nimi je prostor několika tichých kroků.

Pak se zvedne. Prsty vloží do otisku, který už předtím vytvořila ve svých představách, pohne vzduchem, naplní budoucnost. Než se odhodlá k prvnímu kroku, zuje si střevíce.

K Marii pět kroků, dva skoky.

Dojde k ní po špičkách, po lesklé čáře na podlaze, po tenkém ostří a vztyčených hrotech. Zavrávorá nad jejím tělem, zoban vystrčený dopředu, chvěje se na palci pravé nohy.

Když nad Mariinou tváří lapá po rovnováze, pohne se tak nešťastně, že srdce jí chvíli visí ve vzduchu; mezi bránicí, žebry a sladce žíhanou svalovinou je náhle tolik místa, že by jím prošla dětská pěst.

Jediným stahem ze sebe srdce vypudí modrý kal, se kterým se až dosud přátelilo.

Marie obnaží zuby. V pootevřených ústech, v uzlu jazyka, vidí Aniela svou tvář. V Mariině vlhkém koutku zahlédne ještě něco jiného, nakloní se a nedůvěřivým pohledem luští potůček slin.

Tam, pod bledým klenutím, se dávno mrtvá Aniela dává do pohybu, uhlazuje si hvězdu na prsou a rovná kamaše. Netuší, že je pozorována, a vystupuje na chodník, prochází místem, které poznačil Magdalénin prst, a zhluboka dýchá.

Aniela, stojící nad Marií, vzdychne a modrý plynek, příjemně rozechvělý tím, že musel opustit své místo, vyklouzne jejími ústy a prohání se pod stropem Pokoje; když Aniela otevře okno, nechá se vynést ven a zdatně se činí v tváři kolemjdoucího muže. Mizí s cvaknutím zapalovače.

Anielu naplní lítost. Pravda vychází najevo v perličkách Mariiných slin. Přitiskne si ruce k prsům a dál na ni upřeně civí.

Padesát let žila ve snu. Stárnula nevědomím. Uvěřila všemu, co se jí zdálo. Když Magdaléna zemřela, myslela si, že jí to zlomilo srdce. Ztratila bdělost.

Tiše pozoruje Anielu křižující chodník.

Řetízek Aniel, každou v kouli s průsvitným poklopem, jednu po druhé vyvrhovanou Mariiným snem.

V Marii pramení její nový život. Dní se tak, jak by ona sama nedokázala žádat.

Marie polyká její spánek a Aniela se probouzí s pohledem přitisknutým k jejímu čelu. Marie saje hodinu za hodinou, rok za rokem, bere si šťávu neplodných dní. Bere si Anieliny děti i jejího muže.

Očišťuje Anieliny kosti od všeho, čím během let obrostly.

Soustředěným olizováním ji přivádí k bdělosti.

Ach, řekne Aniela. Milovala Marii před tím, než jí ukázala skutečnost, nebo ji miluje právě proto? Prohlíží si její tvář, soustředěně, očima mladého světa.

Pak pohlédne na své ruce a žasne. Ztrácí cáry šedé kůže, loupe se. Pod vrstvou starého popela bílé maso. Neposkvrněná stehna. A klouby, ó ano, plné šťávy, tryskající jako víno. Pánev, lokty i kolena vydávají písek a plní se vláhou, sladkou mízou. S nedočkavým vzlyknutím se tisknou bedra k sobě; zapomínají na hlavu dítěte.

Když jí mládnou rty, zapláče Aniela radostí. Její vlastní zuby vyrážejí své porcelánové bratry.

Stojí nad Mariinou tváří. Blahoslavené zártí, stále znovu vyvrhu­jící Anielu Žebrované kamaše, která se rychle pouští do slídění a s nosem přitisknutým ke špíně hledá Magdalénin prst.

Omládla o tolik let, kolik jí chybělo k úplné a dokonalé radosti. Teď se natahuje k Marii a cení zuby.

Marie mele pantem, ret se jí chvěje, naříznutá Anieliným pohledem jako strom roní smůlovité kapky a v nich Anielu, Anielu, Anielu, tak dlouho, dokud ta, která ještě může stát a která přišla o všechno, nepolíbí zem a neřekne, Už dost, má lásko.

Tehdy Marie otevře oči a hřbetem ruky si otře ústa.

Aniela v bublině slin vstala z chodníku a obrátila oči k nebi; zahlédla se vysoko nad obzorem, jako stín slunce se zahlédla, jako mžiknutí.