ANIELA Anna Jakuba

nyní
/žár/

Omáčka z králíka. Boj o ledvinky. Jedné se zmocňuje Jakuba. Její ruka se rychle mihne nad talířem, sleduje dráhu, kterou si předtím vytyčila pohledem. Postřehnout ledvinku v míse plné bobkového listu a jalovce je umění, které předtím ovládala jenom Anna. Teď sedí vedle konkurence a trochu se ušklíbne, když Jakubina vidlička zamíří i podruhé ke kousku, který si vyhlédla pro sebe. Když se Jakuba vítězně stahuje na svůj talíř, upustí ledvinku přímo do Annina klína.

Bude se ti líbit, řekne Anna, když odnášíme domů krvavý úlovek. Králíka přinesl jeden z mnoha jejích ctitelů, bezhlavé tělo jí podal přes pult (kapka krve se ztratila mezi salámy) a přívětivě na ni mrkl.

Bude se ti líbit, opakuje Anna a zastaví se nad kanálem. Vsune ruku do tašky s králíkem a vytáhne kapesní hodinky; přes mřížku kanálu jim pomůže špičkou boty. Pak pokračujeme v cestě, Anna si něco tiše brouká a já přemýšlím o tom, co mi říkala.

Neměla jsi vyhazovat ty hodinky, řeknu, když odemyká dveře. Zastaví se, šlehne po mně pohledem.

Maso beru, řekne. Ale rolexky?

Jestli se Jakuba stydí, nedává to na sobě znát. Je z nás tří oblečená nejméně slavnostně, v přiléhavých kalhotách a dlouhém svetru. Anna je ve svatebním, před několika dny se vdávala, a podle zažloutlých kruhů v podpaží soudím, že jí nestálo za to, šaty prát.

Usmívá se a usazuje Jakubu ke stolu, chvilku nato si Jakuba přivlastňuje ledvinky, jednu z nich vybírá z Annina klína, a já začínám nenápadně otáčet prstem v botě; nemůžu se dočkat, až obě zmizí. Když se nedívá, prohlížím si Jakubinu tvář. Připomíná zrcadlo, a proto si ji ve vzpomínkách budu vybavovat jako svou vlastní.

Anna si od Jakuby slibuje velké věci. Poznala ji jako odraz v zrcadle a okamžitě k ní zahořela láskou; líbilo se jí, s jakou pečlivostí se Jakuba věnuje jejím vlasům. Než se pustila do práce, ohřála si prsty pod horkou vodou, pak je položila Anně na krk a počítala tep; když spolu byly sladěné, chopila se nůžek a začala ji stříhat. Anna zavřela oči a usnula. Po probuzení zjistila, že Jakuba jí podpírá hlavu dlaní a jemným štětečkem ji zbavuje ostříhaných vlasů. Od té doby se nenechávala stříhat od nikoho jiného, a čím déle Jakubu znala, tím radostněji usedala do vysokého křesla, zakláněla hlavu a nechala si kolem krku uvazovat plátěný límec. Jakuba se nikdy nedotýkala rovnou jejích vlasů, ale nejprve kladla ruce do vzduchu nad ní, přejížděla prsty po špičkách neviditelné koruny, a teprve když Anna ucítila její prsty uvnitř lebky, sklonila hlavu na prsa a klidně vydechla. Jakuba prozkoumala švy uvnitř Anniny hlavy, houževnaté vazy v čelistech a týlu, protáhla se soukolím myšlenek a polechtala patro.

Dotkla se střepů, které v sobě mám, řekne Anna, když chystáme večeři.

Když Jakuba dojí, všimnu si jejích rukou; pod jedním nehtem má zrníčko pepře. Kosti ohlodala dohladka, rozkousala klouby, a kde mohla, vysála morek; na okraj talíře nahrnula ostré úlomky. Vypadá spokojeně, prostor mezi jejíma rukama a tváří je vyplněn světlem.

Anna začne sklízet ze stolu. Na šatech má mastný stín a pět rozmazaných Jakubiných prstů. Nemrzí ji to, později své svatební šaty vyhodí; výstřižek z ušpiněného klína si nechá na památku.

Anna přemlouvá matku, Dej jí ještě příležitost!

Sedí na pohovce v Anielině Pokoji a jde jí o to, aby Aniela nebyla sama. Má strach z nepředvídatelných výletů, z nichž se Aniela vrací unavená a s hubenou nebo žádnou kořistí.

Aniela se netváří přesvědčeně.

Zaujala jsi ji, řekne Anna. Mluvila jenom o tobě. Opravdu.

Ano? Aniela si prohlíží špičky bot. A jak si mě zapamatovala? Jako trojúhelník? Jako Tu, které nespadla do klína králičí ledvinka?

Annu nenapadá žádná odpověď. Když včera s Jakubou odcházely a ona se nad řekou zbavovala králičích kostí, Jakuba se zeptala, Kdo je ta, která sedí tvé matce za krkem?

Než stihne matce odpovědět, Aniela si povzdychne. Rozhodne se, že se ještě jednou s Jakubou setká.

Víš, kolik je mi let?! křičí pak na odcházející Annu z okna. Ve skutečnosti to vědí obě, a žádná z nich to nepovažuje za argument. Anna jí zamává z chodníku, a protože to dluží napjaté ulici, vykřikne Aniela číslo a přibouchne okno.

Podruhé se s Jakubou setkala v zrcadlovém bludišti. Když na to vzpomíná, necítí hanbu, ale stejnou zlomyslnou zvědavost, jakou měla ve chvíli, kdy kupovala lístky, strkala Jakubu před sebou a ohmatávala první lesklé hrany.

Zrcadlo. Jakubina noční můra. Nepoužívá ho, a proto nestárne. Je přesvědčena, že by se z něj nemohla dozvědět nic nového. Rozčilovalo by ji stále dokola luštit cizí tvář. Spojovat to, čím je, s neznámou krajinou, v místech, kde cítí údolí, nacházet hory, zastavovat řeky a hloubit jejich koryta jinde, uvěřit, že ústa jí nevyrůstají z čela a že nemá víc než dvě oči, sledovat linii krku a narazit na tvrdou vypouklinu brady tam, kde cítí něžné otevření. Slyšela, že zrcadlo ukazuje, jaká ve skutečnosti je. Nevěřila tomu ani jako dítě, protože pokaždé, když zvedla pravou ruku, zrcadlo zvedlo ruku opačnou. Obelstít se nedalo. Jak mohla věřit tomu, že tvář, na kterou se dívá, patří právě jí? Ani nejdokonalejší optické zařízení nemohlo nahradit radost, kterou cítila, když poslouchala svůj hlas, dotýkala se kůže na bocích a čichala k podpaží; když olizovala krev z ruky prošlé maliním a unavenýma očima pátrala po místě, kudy do ní vstoupily trny.

Aniela ji tlačila před sebou, nejdřív lehce a pak čím dál naléhavěji. Poháněla ji zvědavost. Všichni, kteří se s Jakubou setkali, byli zvědaví. Rozeznává muže a ženy? Mladé od starých, šťastné od zoufalých, pilné od lenochů a samotáře od opuštěných? Pozná smích se zavřenými ústy a pláč zbavený slz? A co krásu? Dokáže ji nalézt, nebo ji beze slova mine?

Anielu poznala podle vůně. Postavu měla nachýlenou kupředu, ohnutá ramena a stažené břicho. Zamávala jí. Aniela jí vyšla vstříc a Jakuba si všimla, že tentokrát jí krk nesvírají cizí stehna.

V bludišti, omámena tuctem postav oblečených stejně jako ony. Děloha vystlaná třpytivými krystaly, osmerčata za sklem. Nerozezná karikatury od skutečných lidí. Aniela se nesměje, přistupuje k zrcad­lu a zkoumá nějaký výstupek na své tváři. Zrcadlo jí deformuje obličej, stěží se do něj vejde s oběma očima. Strupaté nozdry, brána do úzkého dvora s bledým, žlutým dlážděním; Aniela zanoří prst do kůže a odmění se zrcadlu ustříknutím hnisu. Pak si jemně hladí ranku nad rtem a znovu zatne drápy do Jakuby, postupují skleněnými útrobami a předhánějí děti, které se nemohou nabažit divokých možností svých těl a bez ustání plení zrcadla mlhavými proužky dechu.

Ani v těch nejužších uličkách není zábradlí a Jakuba se musí přidržovat Aniely, aby neupadla. Na samém konci je čeká rozlehlá místnost. Jakuba nedokáže odlišit svůj odraz od Anielina, zvedá hlavu vzhůru a ohromeně hledí na velké zrcadlo, které je tu místo stropu. Pustí Anielinu ruku, a když po ní znovu zapátrá, narazí do tvrdé lesklé plochy. Potěšení z nabobtnalých rtů, vejčité tváře a křivých nohou je pryč, hladina rybníka sevřená v rámu je bez fantazie, výdej odpovídá příjmu. Jakuba ztuhne. Je lisována sklem. Místo světla řady hlav s temenem rozčísnutým pěšinkou, šiky zátylků. Objímá cizí ramena, obraz zůstává jasný, dokud ho nešetře dechem.

Pod nohama kluzko. Rozběhne se. Přezůvky s gumovou podrážkou, které si musela u vchodu nazout, páchnou spáleninou. Drží ji při zemi, kotvy spřízněné s třpytivou plochou, která ji ohrožuje. Zastaví se a stáhne je z nohou, potom krouží místností s pařáty zaťatými jako pták. Naráží do zrcadel a pomalu se blíží k Aniele. Neživé míjí.

Aniela stojí ve výklenku nedaleko dveří. Pozoruje oslepenou družku. Snaží se zadržovat dech, ale přesto teplem těla rosí okolní stěny. Její tep vede Jakubu správným směrem. Jakuba zrychluje krok, už netápe. S rozpřaženýma rukama si běží pro útěchu. Opouští labyrint, její cesta je přímá. Pospíchá, ve tváři výraz ukřivděného dítěte. Sílu zrcadel násobí slzami. Dopadne přesně tam, kde je podlaha ohřátá Anielinými chodidly. Obejme jí kolena a žaluje.

Nejprve byla Jakuba zmatená. Proplouvala mezi cizími lidmi, pláč na krajíčku. Pak se zastavila a, schoulená, zbystřila smysly. Když se narovnala, zamířila rovnou ke mně.

Její výčitky mě obměkčily. Hebce přilnula k patě mého těla. Pomohla jsem jí vstát a ona, vlasy rozcuchané, slané záňadří, plakala jako dítě. Přinutila jsem ji nazout si zpátky gumové boty a zbytek odpoledne jsme strávily korzováním podél zrcadlových stěn, zavěšené do sebe jako dvě sestry.

Viděla jsem jen nás dvě. Znásobené a polknuté zářivou plochou. I kdyby nás odráželo tisíc zrcadel, vždycky bychom byly jenom dvě. Zástup tvořený povedeným párkem, jednou bezzubou a druhou s pamětí děravou jako cedník.