ANIELA

stále znovu
/strnulost, ticho/

Pamatuji si každý ze svých snů. Promlouvaly ke mně pravdivě a žádný z nich nepřiznal svoji ošidnost dřív, než to bylo nezbytné. K ránu jsme se trmáceli společně, bok po boku, a někdy byla noční můra silnější než já.

Má matka přikládala snům stejnou důležitost, a bylo-li jí ve snu řečeno, Počni dceru, bez odporu vyňala svůj náklad perel a s jasnýma očima ukázala, Tahle to bude!

Žádný ze snů nebyl milosrdný tak, jak bych potřebovala, a nejdelším snem byl můj život. Nevím, v jakém mezičase jsem se probouzela, tápala po něm rukou a počítala škody. Vyvřel do podob mých blízkých. Byla jsem nad ním i v něm a každá z postav, která se v mém snu objevila, byla svým vlastním odrazem, dvojrozměrná jako papírový panák, plochá a studená.

Poznala jsem, že do snů mohu přijmout cokoliv, ničeho jsem se neštítila.

Hluboko v zemi jsem nacházela kosti a kameny, spojené v jeden celek, mlaty a válečné sekery. Brzy jsem začala přicházet na to, že některé z těch věcí mi patří víc než ostatní, jako by je pro mě někdo zanechal v hlíně, opatrně je navlékl na kořeny rostlin a odevzdal tmě. Nebylo tu nic, co by mi připadalo cizí nebo odporné; byly tu písně, kostěné flétny, nedonošené děti skryté v semeni, tlusté a spokojené, hrnce, pokličky a dřevěné vály, přilbice a nabroušená kopí, měchy vína změněné v černou pryskyřici, hliněné nádoby a vozy se zlatými ojemi, máry a plesové pořádky v bílých deskách.

Procházela jsem tudy pohnuta k pláči.

Viděla jsem matku a ženy před ní. Viděla jsem věštkyně, bojovnice a ničitelky a viděla jsem propuštěnkyně i ty, které byly zatraceny. Nacházela jsem je na dně moří a na horských loukách. Stály uprostřed polí a některé z nich byly proměněné v kozy, psice anebo ovce.

Všechno jsem viděla ve snu a skrze něj. Nebylo zapomnění a tam, kde by měla být bílá místa, bylo tušení.

Toto je životopis mé matky:

Jsem Aniela

jsem Eta

jsem Rút

jsem Nuria

jsem Betje

jsem Dalis

jsem Debora

jsem Shona

jsem Zohar

jsem Zamora.