ANIELA Marie

nyní
/touha/

Okurku krájí na tenké plátky. Včera brousila nůž a dneska by i nehet svlékla z kůže.

Vlasy jí plihnou párou, nenávidí recepty, ale pokračuje v kuchtění.

Marie jí vyprávěla o shromáždění v kuchyni. Srdce domu! Ušklíbne se, po prstech jí putuje bílek. Jaké to setkání, cirkus! Zná to, jak by ne.

Mrkev, kapusta, brutnák, čistí je a pozorným okem hledá červy.

Dřív nebo později se objeví mrtví a hovoří. Měla by být překvapena tím, že navštívili Marii?

Má jiné starosti.

Cuketa, dýně, přičichne k měkkému středu.

Zaobírat se mrtvými!

Obtěžují, pomyslela si, když zahlédla Mariiny zaujaté oči.

Co jiného?

Soustředí se na máslo. Láme fazolové lusky, počítá kuličky pepře.

Jakuba má jeden ze svých bezmasých dnů.

Pro Jakubu vaří, ale myslí na Marii. Dokáže si představit tržiště lé­viov­ských předků, rynk mrtvých, svaté pole; ukazují se tak, jak potřebují, a většinou nemají co skrývat, kolena u sebe, kosti ještě masité, sedí v kruhu a čekají, nechávají přitom kolovat sáček karamel.

Manéž, řekla Marie. Příšeří. Nevěděla jsem, co mám dělat. Teplo vycházející ze středu kruhu mě lákalo. Chtěla jsem ho prozkoumat.

Aniela se potýká s křenem.

Uštěpačný závěr, strouhá ho tak, jak je, s hlínou, dlouhými chlupy a bříšky prstů, na okamžik zapomíná na zranitelnost Jakubina jazyka a touží vymáčknout z něj všechnu palčivost, ničí ho, ohýbá a rozkládá.

Oči má oteklé. Dotkne se zrůžovělého koutku a pak se rozpláče, nasucho pláče, bez slz, zachová vůni i tvar, Jakubina pochoutka bude nedotčena.

Jakuba přestala pít kávu, chutná jí jako bláto.

Ach, Aniela v záchvatu vzteku sype obsah plechovky do umyvadla, plive na něj. Než pustí vodu, pokorně lžičkou vyškrábne alespoň na dnešní šálek.

Večer pak čeká na Marii. Zešílela a pojala za své všechny šperky, které doma našla.

Na prsou stočená Matka, posledním obratlem dosahuje k výstřihu. Zatíná drápky a dlouhým jazýčkem jí olizuje bradavky.

Na ramenou sestra, něžně splývá. Aniela cítí tlak kostí zhutnělých v bílé plátno.

Čeká na Marii. Roztahuje se za stolem, s krovkami vyztuženými a připravenými, roztahuje se za stolem jako královna.

Kdo byl prvním? myslí si, když se dozví o léviovském tajemství.

Nikdy o tom nepřemýšleli, řekne Marie, Anielina sestra.

Někdy na to myslím, řekne Marie.

Proč se Mariina matka dívala klíčovou dírkou?

Měla strach o své tělo? Bála se ohně?

Nevadilo jí obětovat oko?

Nemá smysl dávat Marii odpovědi.

Nejistým hlasem vypráví Marie o své návštěvě v Jakubině salonu.

Aniela Marii chápe. To ty vlasy, také jich viděla celá pohoří.

Měla jsem pocit, že v každém z těch vlasů je žena, řekne Marie.

Srst, která pádila Jakubě kolem kotníků, a odtud rovnou do kanálu.

Posadila mě a zaklonila mi hlavu do umyvadla.

Jak vypadala? zeptá se Aniela.

Marie přemýšlí a Anielino zrcátko potemní.

Nevím, řekne nakonec. Položila jsem hlavu na porcelánový špalek a přišla o zrak.