MARIE Matka

/vlnolam/

Napřed špičku. Prsty musí srolovat pod sebe, nehty zatnout do masa.

Mariina matka ukazuje vzorně sbalené chodidlo.

Musí být měkké jako dětská pěst. Teprve pak si můžete začít navlékat punčochy.

Tlačí se do průsvitného střeva. Nezadrhne ani jednou. Ukazuje, jak jí punčochy sedí na lýtkách. Napne a pokrčí nohu, chodidlo už narovnala.

První punčochy dostala po válce. Líčí útrapy, s jakými si je oblékala. Znovu ukazuje nohy, obecenstvo uznale kývá hlavou.

Marie pozoruje matku a neodvažuje se hnout. Pomalu se smiřuje s noční košilí a tříčtvrtečním županem; když zauzluje pásek na břiše a prozkoumá kapsy, odplíží se do kouta. Později si vezme klíč, který jí podává stará žena, tiše se vrátí do ložnice a oblékne se do matčiných šatů.

Tak to bylo, říká Mariina matka. Nohy jsem měla pokryté strupy a podebraná chodidla.

Obecenstvo ožije. Kdykoliv je řeč o bolesti, přihlížející zpozorní. Napnou tváře a zavětří.

Mariina matka se věnuje jizvám na lýtkách. Bere je do dvou prstů a ukazuje bílý lom. Ti, kteří sedí nejblíže, si mnou prsty, chtěli by se jí dotknout. Marie přehlíží hlavy před sebou, obličeje, které se při pohledu na punčochy nacpané bílým masem plní radostí a údivem.

Oblékla jsem si je na první schůzku, řekne Mariina matka. Marie se rozhlédne. Otec stojí u dveří chodby, se zasmušilou tváří loupe pomeranč. Kůru nechává padat na zem.

Nebyla jsem ještě úplně zahojená, řekne matka, a tak se mi silon prolnul s kůží.

Marie zná matčiny nohy. Každý večer je natírala mandlovým olejem. Začínala palcem a pokračovala ostatními prsty, přes nárt k patě.

Nepřipadaly mi nemocné, řekne Aniele.

Kůži jsem měla jako z papíru, vypráví matka. Průsvitnou. A když jsem si stahovala punčochy, měla jsem pocit, že s nimi odchází kůže i s masem.

Mariin otec se přestane zabývat pomerančem. Pozoruje svou ženu.

Celé tři roky, kdy jsem byla v táboře, jsem chodila ve špíně, řekne Mariina matka. Vsakovala jsem špínu. Byla jsem špínou. Nakloní se, aby jí bylo rozumět. Vlasy jí pod proudem žlutého světla hoří, stínem dosahuje až ke špičkám svého muže.

Nakonec, řekne, jsem ji ze sebe začala vydávat. Vycházela nohama. Ano. Stříkala ze mě jako z potrubí. Malé lebky, neoplozená vajíčka. Naděje. Všechno na popel. Špinila jsem zemi. Pramenila jsem. Nemohla jsem se zout, protože když jsem to udělala, země pod mýma nohama začala naříkat. Spala jsem v botách, přivazovala jsem si je ke kotníkům.

Mé rány se nechtěly zacelit, řekne Mariina matka. Teprve když jsem se otevřela jinde, začaly obrůstat masem.

Později o tom Marie vypráví Aniele.

Rodinné tajemství, řekne. Každý večer se Léviové, živí i mrtví, scházejí v kuchyni velkého domu a naslouchají příběhům.

Ano, řekne Aniela. Nenápadně si prohlíží Mariinu tvář v malém zrcátku.

Vyprávění o domě duchů už slyšela.

Nebyli to duchové, řekne Marie.

Má rodina, pokračuje, je odolná k bolesti.

Ach, vzdychne Aniela. Její dcera se zrcátkem nesouhlasila. Aniela jí musela připomenout tlusté plátky tlačenky, na kterou lovila svého muže. Ale stejně, řekla jí dcera.

Je to ovšem nevýhoda, řekne Marie.

Slyšela jsem o rodině, kde se předávala šeroslepost, poznamená Aniela. Marie jako by tu nebyla. Potřásá hlavou, tvář otlačenou od pohovky.