ANIELA Alma
kdysi
/žár/
Pamatuji si první dotyk cizího klína.
Stalo se to pár měsíců po skončení války, právě mě pustili z nemocnice.
Potkala jsem ji na nádraží, seděla na kufrech a dívala se před sebe.
Vypadala tak obyčejně, až se mi zježily chloupky na krku; ruce sepjaté v klíně, nohy zapřené o zem, s nahrbenými zády upírala oči na koleje, které pár metrů za nádražím končily.
Došla jsem až k ní a řekla, že žádný vlak nepojede. Udeřila mě do rtů.
Bydlela v malém doupěti, do kterého se sestupovalo po několika vlhkých schodech.
Před usnutím jsme do sebe vstoupily; zakousla jsem se jí do jazyka a ona mně do paty.
Hledala ve mně muže.
Když se posadila na posteli a předklonila se, aby nahmatala boty, přitiskla jsem tvář k její kůži a nepustila.