ANIELA Alma

kdysi
/žár/

Pamatuji si první dotyk cizího klína.

Stalo se to pár měsíců po skončení války, právě mě pustili z nemocnice.

Potkala jsem ji na nádraží, seděla na kufrech a dívala se před sebe.

Vypadala tak obyčejně, až se mi zježily chloupky na krku; ruce sepjaté v klíně, nohy zapřené o zem, s nahrbenými zády upírala oči na koleje, které pár metrů za nádražím končily.

Došla jsem až k ní a řekla, že žádný vlak nepojede. Udeřila mě do rtů.

Bydlela v malém doupěti, do kterého se sestupovalo po několika vlhkých schodech.

Před usnutím jsme do sebe vstoupily; zakousla jsem se jí do jazyka a ona mně do paty.

Hledala ve mně muže.

Když se posadila na posteli a předklonila se, aby nahmatala boty, přitiskla jsem tvář k její kůži a nepustila.