MARIE

/moře/

Nebylo jiné cesty než skrze mě samu.

Viděla jsem se na lůžku. Netvor plašící lesní zvěř, a kdybych nebyla připoutaná ke svým otvorům, vzala bych nohy na ramena.

Nemilosrdnýma očima jsem se viděla; břicho vak a neprostupné mlází, šlem dávno zaschlý na prořídlém maliní. Kde prsy, zbytečná roubení, kamenná suť. Mezi ňadry žabí stezka, pod bradou jed. Podpaží, vypálený hrob. Oči divé. Sirá stehna a kolena nedobytná, boky lysé.

Byla jsem sama.

Nemohla jsem snést pohled na to, jak procitám v žluči, a přesto jsem stála jako přikovaná. Mizela jsem si před očima. Nebylo nic, nač bych se mohla spolehnout, přišla jsem o věk, zkušenosti i krásu, stala jsem se prázdnotou.

Sestupovala jsem stále níž, žíznivá, ale bez žaludku. Na záchranu jsem nepomýšlela. Bloudila jsem a nedokázala myslet na konec cesty ani na návrat; nemyslela jsem na pohyb, chůzi ani na let.

Byla jsem hladem.

Šla jsem dlouho. Prošla jsem hory, údolí i les, prosmýkla jsem se hadími droby. Viděla jsem prvního Léviho a vzpomněla jsem si na jeho jméno. Opustila jsem ho kvůli poli sladké kukuřice.

Po žních ve žlutých brázdách jsem pokračovala v cestě. Obzor byl na všech stranách a země, když jsem k ní přiložila rty, chutnala syrově.

Když jsem se unavila, lehla jsem si a spala. Spala jsem hluboce, beze snů, a ráno byly mé stopy vyplněny rosou.

Neohlížela jsem se.

Někdy byla krajina pustá a jindy zabydlená tvory; ve spánku ke mně přicházeli a očichávali mě.

Několikrát jsem zakusila pohostinnost neznámých žen, ošetřily mi nohy a nabídly jídlo. Nevzala jsem od nich nic než vodu, kterou jsem sama vytáhla ze studny.

Jednoho dne jsem došla k moři. Břeh se třpytil vyvrženými rybami. Nevěděla jsem, jak se dostanu na druhou stranu. Posadila jsem se do písku a přemýšlela. Měla jsem takový hlad, že jsem po chvíli vstala a procházela se mezi rybami, šupiny se jim leskly zlatem a v otevřených očích odrážely nebe; snad byly vyplaveny bouří. Posbírala jsem kameny a dřevo a rozdělala oheň. Poprvé od začátku cesty jsem pojedla. Rybí kosti a vnitřnosti jsem zahrabala do písku a pak se uložila ke spánku. Nebylo tu listí ani tráva, kterou bych se mohla přikrýt, dala jsem si proto dlaně před ústa a dýchala si na ně, abych se zahřála. Byla jsem unavená, a přesto jsem nemohla spát, myslela jsem na to, kde najdu loď nebo převozníka.

Druhý den moře zmizelo. Zůstala po něm suchá pláň, na kterou jsem opatrně vstoupila. Procházela jsem kolem propastí a skal, mezi útesy jsem viděla zaklíněné raky a rozbité lodě; na jejich přídích umíraly korály. V útrobách vysychajících medúz dohasínaly poklady nesmírné ceny; ani jednoho z nich jsem se nedotkla.

Vcházela jsem do jeskyní a šplhala na skalnaté plošiny, které kdysi byly podmořskými ostrovy.

Na rozdíl od včerejška, teď už začínalo rybí maso hnít. Všimla jsem si, že každý druh je cítit jinak; procházela jsem oblaka šarlatového, bílého nebo citronově žlutého pachu.

Dostala jsem hlad. Kromě toho se mě zmocnila úzkost; co když se v noci moře vrátí? Mohlo by napršet, zaklonila jsem hlavu k závoji papírových řas, nebo vyjít z úst svých mrtvých obyvatel.

Pomyslela jsem na smrt.

Týká se mě ještě? Copak mohu být víc mrtvá než v tuto chvíli, na dně moře, obklopena bezdechými kraby, opuštěna mezi slávkami?

Hlad.

Neměla jsem z čeho vybírat a opět jsem pojedla rybu; mušli ani raka jsem se neodvažovala otevřít. Jedla jsem rybu, jejíž maso sotva drželo na kostech, chutnala po broskvích a po smetaně. Shnilotinu jsem jedla.

Spánek, bez pomyšlení na stoupající hladinu. Ráno jsem pokračovala v cestě. Sedm dní na mořském dně, v písku a soli. Viděla jsem koráby, potopené kvůli otvoru, který by mohl uzavřít malíček, i lodě rozervané od stěžně ke stěžni. Viděla jsem stopy, které tu zůstaly po tělech těch, kdo se na lodích plavili; kam se poděly kosti, nevím.

Osmého dne jsem došla na druhý břeh. Byl kamenný a neschůdný, zdálo se mi, že jsem dosáhla konce světa. Vyhladověla jsem a zeslábla, nemohla jsem jít dál. Položila jsem se na místo, ze kterého zmizelo moře, a zavřela oči.

Byla jsem rybou. Byla jsem kamenem. Stala jsem se otiskem dávného těla, snem hřebenatky.

Ležela jsem dlouho, prázdná jako larva, bez užitku. Pak jsem zaslechla pláč. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla jsem se. Za mými zády seděla stařena, celá v černém. Dlaně si tiskla k očím a hlasitě bekala; oč asi musela přijít, že ji to nutilo k takovému nářku?

Byla zakrytá cáry, nad nimiž usedalo srdce. Měla hnědé a vy­pouklé břicho, tmavé bradavky se dotýkaly pupku. Nohy měla krátké a složené pod sebe, silná stehna a ztuhlé hýždě, na kterých se kývala do stran.

Do tváře jsem jí neviděla.

Hlas, který z ní vycházel, skřípěl na oblázcích, tříštil se a zase se k ní vracel.

Když jsem se k ní přiblížila, všimla jsem si, že mezi nohama jí vyvěrá pramen, písek kolem jejích kotníků vlhnul.

Se sténáním rodila vodu.

Uchopila jsem do dvou prstů závoj špíny, jímž halila tvář. Odkryla jsem její nahotu, otevřela jsem ji světu. Pod kosým čelem oči břidlice. Dívala jsem se na ni plna údivu, se strachem jsem na ni hleděla. Sklopila víčka a setmělo se, otevřela ústa a rty mi sešly z zubů. Dotkla jsem se její brady a zranila jsem vlastní tělo.

Pochopila jsem.

Já jsem to, řekla jsem.

Ryby v jejím těle ožily. Všechno, co polkla, se opět naplnilo životem. Kosti se rozpojily a pak, v novém uspořádání, znovu vstoupily do kloubů. Zjasnila oči. Když ji v krku zalechtala ploutev, sklonila se a vrátila mezi vyschlé břehy moře; byla pramenem, potokem a řekou, prošla slepá ramena a prozkoumala zátočiny, spojila studny a uvolnila delty.

Vrátila mezi břehy moře, pozemské nebe, vydala slanou vodu, pod krunýř raků vehnala krev, oživila humry, medúzy vtavila do skla. Vrátila moře.

Zavlažila pustinu, mořskými ježky zkropila dno, vyvrhla žraloky, bezzubé za úsvitu a v noci už rdousící rybí hejna, vypustila paví očka, koljušky a parmy, na kosatčím hřbetu vyskládala ulity a naplila do nich ráčky.

Ze svých útrob vydala moře, vláhu vydala, sůl a písek, rozradostnělé korály, perly a sépiové kosti, na hladinu vyslala lodě, dala vzklíčit bouřkovým mrakům a do žil pod skalnatým dnem stočila černý olej; na všechno pomyslela, když mezi pusté břehy chrlila vodu, na proudy, víry a pěnu, na hnízda unášená odlivem i na kaviár.

Bezútěšnou kotlinu zaplnila až po okraj.

Pak se položila na břeh, unavená a klidná, s očima upřenýma k obzoru. Marie, hvězda moří, královna hladiny a slunce hydro­logických pojednání, Marie, jedinečná a nepřekonatelně živá.