MARIE David

/souš/

Dnes zpracovává čísla a s nikým nemluví. Ráno dlouho stála před zrcadlem a zkoušela si oblečení; když jde do laboratoře, bere si bílý plášť, ale i pod ním chce být oblečená tak, aby od minuty mohla umřít, čistě a elegantně.

Nosí červené punčochy. Může si to dovolit. Na židovském hřbitově navštěvuje předky a náhrobky jim obkládá velkými a kulatými kameny.

Pracuje tiše, ňadra přitisknutá ke stolu; občas zaslechne vlastní dech nebo kroky za oknem.

Je jenom v punčochách. Pod tuhou slupkou linolea betonová podlaha ztvrdlá mrazem. Čas od času musí zahýbat prsty u nohou. S praskotem se do nich vrací krev.

Věci na útěk má připravené ve skříni. Vynesly by ji nahoru dřív, než by mrkla okem, po schodech do ulice a z ulice, kamkoliv by chtěla.

Marie zatím neví, kam by chtěla, možností je tolik, a všechny stejně nebezpečné.

Kromě červených punčoch má na sobě dlouhé vlněné šaty. Škrábou ji v podpaží a mají červenofialovou barvu, připomíná v nich chryzantému s tenkým stonkem a malou zvednutou hlavou; netrpělivost ve fialovém škraloupu, soustředěná na sloupek čísel před sebou, má nakrčené čelo a ruce přitisknuté k papíru, počítá tak tiše, že ani nepohne rty.

Většina její práce je počítání.

Vystudovala neurologii, židovská nevěsta, chytrá po tatínkovi. Když chodívala, omámená vůní barchesu, do kuchyně v přízemí, všimla si šifry v dědečkových knihách. Nemohla pochopit, proč její prarodiče žijí v jiném roce než ona, a dědeček jí trpělivě vysvětloval, jak se vypočítá židovský Nový rok.

Teď počítá mnohem složitější věci, ale dědečkovo vysvětlení nezapomněla. Každoročně si na okraj diáře poznamená číslo, židovský letopočet.

Odpoledne vyhladoví. Vzpomene na muže, na Davida.

Když je to na koření, je to vždycky ve spěchu. Opřu se o dlaně a dávám pozor, abych nehtem nepoškodila obal.

Co je to, kari?

Bazalka, má milá, odpoví. A šalvěj. Copak to necítíš?

Koleny lámeme květy.

Když ze mě vystoupí, ucítím pepř. Otočím se a znovu se mu nabídnu, utáboří se hluboko, aby měl jistotu, že do bylinek nevstoupí ani kapka jeho vlhkosti.

Levandule a tymián, pokračuje. Stahuje břicho, tělo má napjaté. Pak zmlkne a ustrne v pohybu, spolyká okolní vůně a chce se na mě položit. Jemně se dotknu jeho prsou a přiměji ho k tomu, aby zůstal vztyčený.

Nestyděla jsem se. Jak bych mohla? Naše místo bylo tam, kde začíná život.

Ve skladu, řekne Aniela.

Marie se neurazí.

Na šero, ve kterém se potkávali, si rychle zvykla. Stačilo zvednout paže, a odněkud vyrazila vůně. Předtím jsem muže nepoznala, řekne Marie.

Zanícená ústa, vousy a křehké skráně, tvář rozpuštěná v kozí srsti.

Girlandy, věnce a stuhy, které jí vycházely z klína, se tlačily do jeho rtů, mezi zuby a pod jazyk.

Nenarazili jsme na žádnou překážku, řekne Marie. Neměla jsem v sobě nic, co by mi bránilo se mu oddat.

Přemýšlela nad tím, proč si ji vybral?

Jen okamžik. Vystoupil z místa, na kterém už dávno byl.

Pro něj to není poprvé, přesto se v jejím těle ztratí.

Bledne.

Marie chvíli odpočívá, než ho začne utěšovat.

Říká mu něžnými jmény.

Později se dozví, že jeho otec je košerákem, tele rozporcuje i poslepu. On to dotáhl dál, roznáší jídlo v noblesním podniku a po večerech studuje kabalu. Před svátky pomáhá otci, už jako dítě dostával skládací zvířátka z kartonu, a tak si před každou porážkou poctivě opakuje.

Marie se liší od zvířat i od lidí.

Děsí ho to.

Do jejího těla se dobývá s obavou, že ho obklíčí jako zeď. Pod rukama mu rostou stále nová ňadra, špičkou penisu narazí na Mariinu páteř. Rozpačitě uvolňuje matky a popouští šrouby, zkoumavě hladí plec a boky, ještě nenašel místo, kudy lze beze strachu vést nůž.

Dohání ho to k slzám.