ANIELA Mína

kdysi
/žár/

Nemohla najít prázdné kupé. Obíhala vlak a rozčileně pokukovala po hodinkách. Nakonec si našla místo v posledním vagonu. Posadila se u dveří a třela si prsty naběhlé od provázku, kterým byl balík s Matčinými věcmi převázán. Počkala, až se vlak rozjede, a pak se dala do rozplétání uzlů.

Do krabice se nakonec dostala snadno. Lepicí pásku roztrhla nehtem.

Jehlice, kterou Matka použila, vykvétala z tmavé látky. Jako by s sebou Aniela měla celou Matčinu hlavu, vlasy i s ozdobou. Byla tak tenká, že ji Aniela nemohla hned uchopit.

Párat s ní bylo jako provlékat si tělo světlem.

Když ji odložila, prohlédla si šaty. Černé, s úzkým páskem, na přední části krajkového živůtku řada knoflíků a titěrných, jemně obroubených dírek, dlouhé manžety.

U krku dva malé průduchy pro brož, otvory pro řeku kovu.

Boty a pod nimi fialový zápisník.

Když vystoupila, zdržela se na stanici, dokud krabici opět pečlivě nezabalila. Přečnívající papírové rohy přeložila a zasunula pod provaz. Pevně utáhla uzly.

Fialový sešit skryla do kabelky.

Odcházela s balíkem plným rekvizit; skleněné knoflíky, kdo to kdy viděl; brokát a samet, střevíce s korkovou podrážkou potaženou gumou.

Nenosila nic jiného, řekla sestra jejího muže a otevřela skříň. Byla napěchovaná látkami, které Aniela neuměla ani pojmenovat (to mě nejvíc trápí, že mi vzali šaty, řekla jí Matka); pach kožešin a peří.

Prosili jsme ji, ať to nedělá. Jezdili se na ni dívat až z města, řekla sestra jejího muže, když šatník zavírala.

Na uvítanou Aniela dostala slepičí polévku. Obsluhovala ji malá žena s hustými vlasy. Představila se jako Matčina švagrová.

Matčin muž položil balík doprostřed stolu. Bylo prostřeno, chystali se k obědu. Jeho sestra ji vtlačila do židle. Převyšovala Anielu i ve své trpasličí velikosti. Když uviděla balík, přitiskla si ho k boku, ledabyle do něj zaklesla prsty a odnesla ho pryč. Aniela překvapeně pohlédla na muže.

Nenávistně vládla Matčinu šatníku. Krabicím na klobouky vyhlásila válku. Z krabičky od sirek vypouštěla moly. V noci se neodvažovala vyjít z pokoje, ale alespoň ve snu trhala manžety a párala spodničky.

Mušelín, gabardén, krep.

Plivala slova jako ostré kamínky.

Na rozdíl od Matky její švagrová nenáviděla šaty, nejraději by chodila nahá.

Polévka, kterou uvařila, byla silná.

Po obědě si dali kávu. Matčina švagrová nabídla Aniele, že ji provede domem. Když procházely kuchyní, Aniela hledala očima bílý balík.

Matce patřilo několik skříní, všechny zářivé a voňavé. Sestra jejího muže je leštila, a přitom se zalykala hněvem. Dovolila Aniele vložit dovnitř ruku a dotknout se šatů.

Volány, krajky, stuhy. Patenty, korále, šněrování. Klobouky. Plátěné pytle plné šátků.

Rukavičky.

Celou válku jsme nedělali nic jiného, než to přenášeli do sklepa a zase zpátky, řekla malá žena. Ve sklepě bylo moc vlhko a nahoře zase prach.

Když se vracely k jídelně, slyšely vzlyky. Pootevřenými dveřmi zahlédla Aniela Matčina muže. S tváří pohřbenou v dlaních plakal.

Pláče radostí, řekla jeho sestra.

Tyhle jsou poslední, ukázala hlavou k balíku, který mezitím stihl otevřít. Černý bengalín pálil papír na uhel.

Šla mě vyprovodit na vlak.

Nezůstal po ní žádný sešit? zeptala se. Sevřela jsem v prstech kabelku.

Ne.

Zvláštní. Soustředila se na cestu a namáhavě zvedala nohy. Vedla nás zkratkou přes sad.

Každý měsíc jich popsala několik, řekla. Zaplnila jimi celou knihovnu. Fialové sešity, chrlící jeden nesmysl za druhým.

Došly jsme k místu, kde sad přecházel v pole. Po mezi vedla úzká cestička. Tráva byla osázena šedivými kameny.

Tady zakopávala své šaty, řekne sestra jejího muže. Pohřbívala je.

Musím se sklonit, abych přečetla nápisy na titěrných náhrobcích.

Pan Taft, čtu, 23. října 19… pan Vějíř a pan Klobouk se zlomeným perem, od madam Challo.

Škrábala to ostrým hřebíkem do břidlice a dýchala přitom jiskřící odštěpky.

Malá žena mlčí, lesklýma očima přejíždí hroby padlých.

Rybí kostice popírají vzkříšení.

Nemůžu pokračovat v cestě. Trpaslice vedle mě se šklebí; mnohem raději se krmí, než přemýšlí.

Nedokážu udělat ani krok, přivedla mě na bitevní pole.

Když ke mně přibližuje tvář, musí se postavit na špičky –

Vyvrátíme je, navrhuje. Už teď má rty jako beranidlo.

Nehýbám se a ona mě bere za ruku. Odcházíme zpět k domu. Ještě téhož večera pro mě zabíjí slepici, škube ji a vaří polévku, do které pouští dvě vejce.

Malá žena byla šťastná. Svlékla se a vlezla si ke mně do postele. Udělala jsem jí místo a ona okamžitě usnula. Kůži měla hrubou jako plátno; když jsem ji ráno objala, řekla, Tohle ne, taková byla ona, a mě polil stud, stáhla jsem ruku a nechala ji vstát. Oblékla si šaty a punčochy, uvázala zástěru. Než odešla, hodila po mně okem a usmála se.

Druhý den večer jsem znovu spatřila Matčina muže. Skloněný vedle kuchyňských kamen štípal dřevo. Měl široká záda a hranaté prsty.

Ještě ten den jsem telegrafovala svému muži, Přijeď, to musíš vidět.

Noc opět v posteli malé ženy, jmenovala se Mína, v pokoji s výhledem do dvora, k boudě strukovité feny.

Josef Holman přijel nazítří, odpoledním vlakem.

Seděla jsem na lavičce a pozorovala psici napájející štěňata. Mína vedle mě si stahovala vlasy navoskovaným provázkem.

Když jsem zahlédla svého muže, vyšla jsem mu naproti.

Večer mě Mína vypudila ze svého lůžka. Uložila nás s mužem v pokoji s postelí úzkou jako máry. Muž seděl u okna, tvář nerozeznatelnou od tmy.

Chvilku předtím jsem ho poslala do zahrady, k hrobům s tlejícími šaty.

Teď seděl proti mně, prsty zabořené v tabatěrce.

Viděl jsem konec, řekl. Ale kde to má začátek?

Vyšli jsme z pokoje a vydali se ke skříním plným šatů. Byli jsme bosí. Ani na chvilku nás nenapadlo změnit směr a zavést nepřítele na falešnou stopu, pod sekyrku Mínina bratra.

Ukážu ti přetékající sýpku, slibovala jsem svému muži. Ne­vy­čerpatelnou studnu. Mramorový lom.

Otevřela jsem skříň, jako přede mnou Mína, a nechala ho nahlédnout dovnitř. Zvedl svíčku nad hlavu a pohledem se utkal s dyftý­novými rukávy. Patřily ženě, která rozvěsila nade dveřmi své vnitřnosti, důmyslně jako girlandy.

Pozorovala jsem jeho obličej. Procházel šiky těch, kterými se postupně prokousávali moli.

Ostýchavě vložil ruku dovnitř a dotkl se látky. Manžeta mu proklouzla mezi prsty.

Vytahovali jsme jedny šaty za druhými. Odemkla jsem další skříň a zatáhla za kousek bílého plátna. Vysypalo se na nás ložní prádlo s hedvábnými vložkami, obroubené tak jemně, že se rozplývalo v mlhu. Monogram na kapesnících se podobal orchidejovým kořenům. Ubrusy byly řidší než svítání.

Ubrousky, šátky, prostírání. Rukavice, slunečníky, podvazky, vějíře.

Viděla jsem, že můj muž sotva popadá dech. Stál v řece hedvábí, tryskající z otevřeného lůna rovnou do hrobu, a vyhýbal se stehům tenkým jako vlas.

Ve skutečnosti Anielin muž ucítil příležitost obléknout své mrtvé.

Oběma rukama vyvrhoval skříň.

Šperky, šály, klobouky s bledým ovocem a kropenatou stuhou, zahnívající závoje.

Stál široce rozkročen a lámal si nehty o knoflíky. Tvář bořil do úzkých blůz s krajkovým límcem, připomínal sochu zahalenou oponou.

Aniela, hrdlo stažené úzkostí, na něm mohla oči nechat. To ona ho přivedla do doupěte, přitiskla mu ústa k prameni.

Když Josef Holman vybíral ze skříně staré šaty, myslel na rodinu své ženy. Sloužil šifonové rekviem, ale ona to netušila. Měla strach, že se zbláznil. Posedl ho duch vídeňských kalhotek, bombarďáků s rozervaným lemem a nedobytným rozkrokem.

V hebké noci vytahoval ze skříně oblečení. Lámal ho, jako se lámou ze země kameny. Šiky hadrů, připravené jako dračí zuby k setí. Oblékl bych do nich celý regiment, nekonečné řady dětí.

Nalezl dokonce košilku pro svého mrtvého syna, přepychovou zátku mezi Anielina nespolehlivá stehna.

Nedokázal se zastavit, dokud nenarazil na dno skříně. Tázavě přejel nehty po dřevě, odolal tomu, zabušit na ně. Aniela vedle něj vzdychla.

Pak se pustil do hledání. Někde se pro ni leskla zbroj. Znovu procházel poddajné tkáně. Přivřel oči, ale nepodlehl únavě. Rozléval se do všech zákoutí, nechal se oslňovat límci.

Konečně se dotkl eucharistie. Uchvátil ji, natáhl si ji jako rukavičku. Jezdecký oblek s širokou kalhotovou sukní a úzkou blůzou.

Aniela neodmítla. Do korzetu ji zašněroval sám; opíral se o ni nohou, když ji zbavoval ňader.

Vystoupila prdel a boky.

O to mu šlo.

V jezdeckém obleku jsem se změnila v kentaura.

Odřízl mi bradavky.

Hroby nehroby, většinu prádla jsme roznesli na kopytech.

Opřel mě o stěnu, bušila jsem do ní čelem.

Nesla jsem ho na zádech jako oblohu.

V zetlelých hadrech jsme si vydupali skrýš.

Ubrusy a prostěradla jsme zalili pryskyřicí.

Pokoj jsme proměnili v kovárnu, hedvábí v podestýlku.

Rozhodil kameny proti mému štítu.

Tak byla počata Anna, tedy jako hříbě.

Když jsme odpočívali ve vlhkém pelechu, otevřely se dveře a vstoupila ona.

Nejprve jako paprsek světla.

Mína v noční košili.

Zasyčela a já jsem zvedla hlavu z mužova sadu.

Bojiště kolem nás, Mína tlukoucí ocasem o podlahu. Planoucí jazyk, zprvu ochromený. Pohled k oknu, vřískotem by mohlo sejít ze světa.

Oživené košilky, Mínina noční můra.

Nohy v dřevácích, a přesto tichá jako duch.

Oči jsem jí neviděla.

Stála mlčky, pozorovala tisíckrát přenášená mláďata (dole vlhko, nahoře prach) a nás mezi nimi.

Zkusila jsem vyslovit její jméno; opustila nás dřív, než jsem otevřela ústa.

Zničili jsme její panství.

Přemohli jsme ji.

Ani ona neměla čisté svědomí.

Matka šaty pohřbívala, Mína žehlila a manžel stloukal rakve.

Každý kousek měla stokrát v ruce.

Zachraňovala kovové korzety, těžké jako zvon.

Pečlivě se starala o dokonalý šatník a zároveň nenáviděla všechno, co v něm bylo, od záložky na šatech po poslední límec.

Než se dotkla Matčiných šatů, dlouho si drhla ruce a čekala na znamení, které jí umožní se jich dotknout.

Odjeli jsme bez rozloučení, protože se k nám obrátila zády.

Cestou jsem plakala. Nenápadně jsem se dotýkala břicha a přemýšlela o tom, co porodím.

Když jsme se usadili ve vlaku, můj muž se usmál. Mezi zuby se mu zatřpytila krajka.

Aniela netušila, jestli počala své dítě s mužem, nebo s jantarovou jehlicí na klobouky. Stála před zrcadlem a zkoumala své břicho, snažila se nahmatat hebkost hlavičky.

Když se vrátili z trpasličího doupěte, uvažovala, jak napravit škodu a znovu si Mínu naklonit, otevřít cestu k narychlo opuštěnému bojišti.

Nakonec se rozhodla, že Míně pošle dárek. Rozvažovala nad tím a týdny plynuly.

Když to nemohla vydržet, koupila květiny a nasedla do vlaku.