ANIELA Mirjam Smrt

kdysi
/ticho/

Mirjamka procházela mými sny i v táboře. Cítila jsem, jak se mi vrtí v břiše, zatím vtisknutá do podoby vajíčka. A pokaždé, když jsem menstruovala, měla jsem jistotu, že odchází všechno kromě Mirjamky, která se držela mých útrob jako medových plástů.

Stvořila jsem jí ruce, nohy a ústa. Rostla ve mně a nakonec nabyla tak, že jsem musela dávat pozor, aby ze mě nevyklouzla. Nikdy jsem ji neztratila, a přestože se po příjezdu nových vlaků některé ženy nebo děti za Mirjamku vydávaly, nenechala jsem se zmást. Byla ve mně, zaklesnuta mezi bránici a pánevní kost.

Mohla jsem na ni volat jménem, Mirjam!, anebo jednotlivými písmeny jejího jména, mohla jsem je vyslovit každé zvlášť:

Marie, Vánku jitřní,

Ilane, Potměšilý bratře,

Roso, Ukrytá pod vrstvou písku,

Joeli, Zmožený prací,

Adame, Láskou posedlý,

Markéto, Tělo otevřené písní.