MARIE

/moře/

Jedné noci jsem vstala z postele, z níž crčela voda, takže se houpala jako na vlnách, vstala jsem z postele a pevně se objala, ztuhla jsem sama sobě v loktech jako pták, jako svíčka jsem ztuhla, zvedla jsem obličej vzhůru a zavětřila. Protáhla jsem se a poznala, že to, co mě vyhnalo z lůžka, je vůně vanilky. Pronikla jsem vlastními ústy, sklouzla po setmělém jazyku a úplně dole, tam, kde člověk přestává být člověkem, v úzkém otvoru u ocasu páteře, jsem nalezla matčinu matku, hnětoucí barchesové těsto. Nedaleko ní se s vlahým těstem mazlila její matka, a tak to šlo pořád dál, matka předcházela dceru a dcera následovala matku a všechny vířily, jako by byly v kaleidoskopu, matka za matkou, nesené proudem sladkého těsta, opojené vůní skořice a pražených mandlí, dcera za dcerou, barevný kolotoč na dně hluboké studny, žena stíhala ženu, do nekonečna, přes Zuzanu až k Evě.

A já jsem prořezávala čas a vcházela do břicha předešlých žen, řetěz nebyl nikde přerušen, kyčel se napojovala na kyčel a struktura těl i vlasů zůstávala stejná.