MARIE Dům

/prameny/

Horko.

Už ani nečekám, že přijde spánek. Převaluji se z boku na bok, rušena vlastními pohyby.

Myslím na léviovský dům.

Myslím na něj víc než na muže Davida.

Myslím na něj víc než na Jakubu.

Horko.

Květiny klopí listy, slyším je šelestit ve tmě.

Do léviovského domu se odvažuji vstoupit jen tehdy, když jdu navštívit matku.

Do léviovského domu se stěží odvažuji vstoupit.

Myslím na něj od chvíle, kdy se mi o něm zdál sen.

Druhý den vyprávím o svém snu Aniele.

Napřed jsem musela jít hustým lesem. Cítila jsem, jak mi prorůstá tělem, mlází, mech a borůvčí, v žaludku mi zapustil kořeny ostružiník a v plicích chrpa, oči jsem měla vraní.

Zvířata mě nechávala na pokoji, nepokoušela mě, ale ani se ke mně nelísala, bylo to, jako bych byla obehnaná hradbami, nic, co jsem sama nechtěla, mě nedokázalo zachytit, větve, trny ani skála.

U každého stromu jsem se zastavovala a rozhlížela. Zvedala jsem hlavu k obloze, ale stromy byly tak vysoké, že jsem neviděla nic než kmeny rozpukající se ve větvoví.

Nevěděla jsem, kudy se vydat.

Byla jsem ve středu vlastního snu. Jazyky kolem mě byly zmatené. I já jsem měla svou řeč, tiché naříkání, měkké a hluboké, tření dvou oblázků potažených kůží. Vycházelo mi z celého těla. Rodilo se v prstech na nohou a mohutnělo v bedrech, divokou vlnou se neslo k plicím a pronikalo do úst. Vzdychla jsem, nejprve tiše, sotva slyšitelně, ale pak jsem zapomněla sevřít rty a zanaříkala jsem hlasitěji, a čím silněji se můj nářek dral ven, tím rychleji jsem běžela, protože jsem chtěla najít místo, kde bych mohla být se svým křikem sama.

Nakonec jsem se zastavila a podvolila se bolesti, která mě plnila od špiček prstů po klenbu čela, před léviovským domem jsem se zastavila, uprostřed zahrady.

Dokud ten dům stojí, sotva se mohu počítat mezi živé.