MARIE Dům

/prameny/

Marie v zaplněném hledišti léviovského domu, odmítá lovit v kornoutu s bonbony, který koluje hledištěm, a posílat ho dál.

Ve středu místnosti prázdno, jediná židle, v ní sveřepě zaklíněná žena.

Pálili mi svíčkou paty, říká. Kroutili prsty, nohy vsazovali do želez.

Poslouchali můj křik, krví se mi obarvily zuby, zčernala jsem.

Marie si prohlíží šaty vyprávějící ženy, boty má do špičky a na čele se jí třpytí zlato; je to rabínova dcera a prsty jí zpráchnivěly v roce šestnáct set. Za Léviho se provdala, aby zachránila otcovy knihy, a když se jí pod svatebním baldachýnem zaryl do paty střep, rána jí obrostla liliemi.

Zdobí ji koruna? Ne.

Oči naslouchajících září ve tmě, ona je sbírá jako korále.

Trýznili ji a pak se provdala; děti počali na zachráněných knihách.

Přenášejí to synové i dcery, stačí, když se tnou po zápěstí, a rána se mžikem zacelí.

Chtěla by ještě něco říct, ale na její místo se tlačí další, číslo následuje za číslem. Jsou tu muži, kteří už stáli na hranici, když na ně pomyslely Léviovy dcery, a rázem byli volní.

Utrpení je tradováno, prochází ústy.

Jsou tady ti, kteří byli vrženi do arény a jako zázrakem vyzdviženi, když na ně některý z Léviů usazených v lóži ukázal prstem; muži s opařenou kůží a ženy s uřezanými prsy; jejich rány byly uzdraveny, ale paměť zůstala otevřená.

Oslavená těla se s potěšením dělí o tajemství bolesti.

Mariina matka drží zapálenou cigaretu; když přijde na řadu, rozhlédne se; nenasytnost jejích posluchačů je bezmezná, otvírají ústa a větrají jazyky, jsou hladoví.

Mariina matka se rozhodne mluvit o injekcích, bez nichž by nemohla počít.