MARIE Matka Dům

/vlnolam, prameny/

Pořád jsem tady. Červe, nebudu tvým Lazarem, zůstanu.

Chtěla jsem zmizet za svítání, opustit dům.

Jakmile jsem se oblékla do špinavého županu, věděla jsem, že neodejdu. Klíč od šatníku mi podala babička Léviová, a má ruka její neprošla. Nechala jsem otevřené dveře do kuchyně a při oblékání poslouchala matčin hlas; když domluvila, ozval se potlesk. Pak odkašlávání, vrzání židlí. Kroky. Posadila jsem se na postel. Vyplenila jsem šatník a tiskla se ke své kořisti, almara za mnou se zubatila prádlem, břicho děravé, rovný šev, odírčí přeťaté škrábancem, zkuste si podat ruku s mrtvým, a trefit se na poprvé; skříň byla otevřena a vyvržena klíčem, který mi podala Rivka, babička Léviová.

Ráno byla kuchyně prázdná. Ve vzduchu pach manéže. Podlaha vlhká. Ti, kdo tu byli, vysáli šťávu z rostlin a vzduch z prostoru mezi obrazem a rámem, z malby zbyl popel.

Chvíli jsem hledala něco dalšího. Oříškové slupky, bublavý dech, který vychází koni zpod ocasu, zhoupnutí, kotníky otlačené od hrazdy. Podpaží, které nevstupuje do těla. Kousky barevného smaltu, štěpy dřevěných paliček.

Když jsem pocítila únavu, posadila jsem se a mezi stehny sevřela cípy županu. Světlo mě předešlo do tmavých koutů. Byla jsem bosa a pod patu špičku se mi drala oblost, jako bych chodila po jablku.

Byla jsem sama, šťastně sama.

Odněkud jsem to musela vědět. Jestli to byl příběh, vstoupil do mě nepozorovaně. Nevzpomínám si, že by mi o tom někdo vyprávěl.

Třetí noc v léviovském domě.

Matka je stále v bezvědomí. Odpoledne jsem navštívila Anielu. Mluvila jsem s ní o domě, který mě přivábil svou vůní.

Nesnesu ho.

Jeho strukturu jsem objevila náhodou, snad ve snu.

Třetí noc v léviovském domě.

Když se vracím od Aniely, přemýšlím nad ním. V trávě jsou stopy, které jsem tu zanechala první den.

Léviové se ještě nezačali scházet, čekají, až tma zhoustne.

Jsem složena z jejich kostí, patřím do slov, která si vyměňují.

Jednoho dne budu s napětím hltat vyprávění toho, kdo usedne v jejich středu.

Se zvědavýma očima se posadím do přední řady a přivlastním si cizí bolest.

Jsem Léviová.

Netrpím.

Třetí noc v léviovském domě, a už je nedokážu opustit.

Spěchám do kuchyně a pomáhám chystat židle.

Jsem jedna z nich.

Usedám a zakrývám si oči.

Marie se posadí vedle hubené Léviovny; kdyby chtěla, mohla by jí složit ruce do klína.

Dnes byla Aniela neodbytná, řekne tiše. Chtěla vědět, proč se Léviové scházejí. Zajímala ji matčina klíčová dírka. Z mé tváře vykvétaly růže, když jsem o tom mluvila.

Mariina sousedka se otočí.

Marie ucítí opatrný dotek na ramenou. Žena je přivábena studem. Marie si nevšímá její hltavosti, a ona, zatímco žere, naslouchá. Rukama objímá Mariin krk.

Soustředila jsem se na prázdno, myslí si Marie, a neviděla to, co přebývá.

Ta vedle ní polyká.

Nebloudíme, řekne Marie.

Žena po její pravici: Dávno ne.

Jsme si jisti.

A znovu po pravici: To ano. To ano.

Je nás mnoho. Neubýváme.

Obě se rozhlédnou. Od Léviů černo.

Léviové totiž, vyprávěla Marie Aniele, nedokážou trpět.

Jsou nasyceni, ale chtějí hladovět.

Je to tak, řekne Mariina sousedka. Nemluvíme o ničem jiném. Hladovíme po hladu.

A pak, řekne Marie ženě vedle sebe, uchopila Aniela kámen a udeřila mě do čela.

Žena pohlédne na její tvář.

Zasáhla mě, řekne Marie. Kámen stekl do mého klína, oči jsem měla plné písku.

Ale mé čelo zůstalo neporušené.

Kromě toho, který svou jedinečnost okusil jako první, nikdo z Léviů nevěděl, jak se to stalo.

Dýchali čistý vzduch a neznali nebezpečí.

Rozhodně to nebylo dobré. Ale nemohli s tím nic dělat. Někteří z těch, kdo byli shromážděni v kuchyni, vzpomínali na své první pokusy o zteč tajemství.

Dveře jsme nechali čisté, řekne muž s mírnými ústy. Prohlédli jsme veřeje i nadpraží, aby v kameni nezůstala ani kapka krve, slza pryskyřice ve dřevě.

Vchody vydrhnuté, podlahy bez šlápot. A hlavně žádná krev, rozhodně ne ten večer. Ani beránka jsme nejedli.

Vyhnul se nám, vzdychne muž stísněně.

Všechno, co nebylo z Izraele, pobil. Ale nás minul. Přehlédl. Čekali jsme ránu, a On nepřišel, přestože naše dveře byly čisté.

Mořem jsme prošli poslední, pokračuje. Lovili jsme ryby a On za námi polykal vojáky. Vysával z nich morek, ohýbal jejich záda.

Nikdy jsme netrpěli, muž si mne prsty, tak jako ostatní. A to není, pohlédne na Marii, pro Žida bezpečné.

Smějí se. Myslím, že jenom někteří, ale když se rozhlédnu, zjistím, že v tom jsou zajedno. Jsem z nich, a smát se nedokážu.

Jsou tady Léviové a také ti, kteří se Léviovými stali sňatkem. Scházejí se tu proto, aby hovořili o utrpení. Ti, kdo původně nejsou z Léviů, vědí, o čem mluví. Poznám je teprve ve chvíli, kdy usednou do židle uprostřed místnosti a začnou vyprávět.

Slovem přichází k Léviovým bolest.

Kuchyně jihne polohlasem. Ti, kterým se vyhnulo pronásledování, morové rány a smrt, žasnou nad slovosledem. Interpunkce jim otvírá žíly, syntax bere dech. Ve středníku milují kata, zeugmatem k nim promlouvá On.

Pálili mi paty –
bohudíky…
Stahovali z kůže –
cítíme to!
Vyhnali nás z města –
o nic jste nepřišli, my v něm zůstali.

Smích.

Sňatky Léviové uzavírají s těmi, kdo znají bolest a přetékají slovy.

Někteří z Léviů na to přišli sami, jiné na to upozornili rodiče. Několik prvních rodin se domnívalo, že je to štěstí. Zpočátku si to myslela i židovská obec a Léviové byli považováni za rod obdařený výjimečným požehnáním.

Později to začalo být divné. Proč oni nikdy, když ostatní stále častěji?

Jistota, která Léviovy provázela, byla bez hranic. Tučněli a bytněli v ní a brzy přestali rozlišovat původ věcí; přátelili se s těmi, kdo přikazovali pálit ohně a vyprazdňovat domy. O své výjimečnosti nedokázali přemýšlet, byla od věčnosti.

Byli jsme bezmocní, řekne muž.

Zdá se mi, že je nejblíž tomu, který byl první, ale protože i on tápe, vím, že se mýlím.

Zůstávali jsme ukryti v moři. Kdo by přemýšlel o stvoření? Nebylo rybářů, skal ani porušení, kromě jediného, totiž toho, že porušeni nikdy nebudeme.

Myslím na dům ponořený v temnotě.

Jsem Léviová, Marie.

Za mými zády koluje sáček karamel, chřestí oříšky. Brzy přijde na řadu slovo, do židle uprostřed kuchyně usedá mladá žena.

Ostříhali mi vlasy

– jaké to bylo?

Ráno vypustili z vězení.

Žena na vratké židli tiskne kolena k sobě. Je stejně stará jako já, k Léviům se provdala před mnoha lety. Bránila se? Každá slušná dívka se chvíli brání. Byla nasáklá utrpením, ještě teď kulhá. Lévi k ní přišel v noci. Mluvil k ní tak, že se zapomněla. Vidím jejího Léviho, je to jeden z měšťanů v dlouhém plášti, milostně na ni patří. Ona samé mléko a med, ale jazyk jako jateční stůl.

S každým vytržením vlasu a zlomenou kostí drtí některý z Léviů v ústech praženou mandli, olizuje karamel, tiskne si dlaně na tvář.

Třetí noc v léviovském domě.

Pomýšlím na útěk.

Nedokážu tu zůstat.

Nakláním se a svírám hlavu mezi koleny.

Co se mnou bude?

Začala jsem se měnit.

Když myslím na útěk, drkotám zuby.

Ztrácím se v sobě, jak dlouho ještě budu Marií?

S domem smím naložit, jak je mi milé, ale opustit ho?

Dívám se na své prsty, průsvitní.

Jestli dům opustím, snad zmizím docela.

Jak dlouho ještě budu Marií?

Břemeno.

Jsem vyděšena jeho tíhou, neunesu ho.

Je třeba utéct.

Vstanu a prodírám se pryč, kolem manéže a ještě jednou dokola, hledám skulinu, kterou bych mohla uniknout.

Jeden z léviovských mužů mě zastaví, v očích už mám kus volného nebe, prsty na klice, a řekne: Zkoušeli to mnozí. Vykladači Talmudu, matematici, filozofové. Někteří se dokonce stali křesťany.

Rozjímá přede dveřmi, za kterými začíná ráno. Když ho opustím, ztichne a uzavře se.

V chodbě Marie potkává matku. Hlavu má zvednutou, zkoumá malbu těsně pod stropem. Marie se přitiskne ke stěně a opatrně se plíží ke dveřím záchodu, myslí na okno vedoucí do zahrady.

Přece ji matka setne pohledem. Je pružná, mladší, než kdy byla Marie.

Marie, Hořká, slyší ji.

Jsem to já, řekne Marie. Horký dech a dlaně na prsou, matka ji cpe před sebou do úzké místnosti, dokud se Marie nezastaví o mísu. Pak tiše zavře dveře, tvář má bílou a bezelstná ústa.

Jsem plná příběhů, řekne.

Otáčí se před Marií dokola, slisována v jediný odstavec, místa kloubů šerá.

Je čitelná, záda má čitelná, hýždě i boky, její kůže je knihovními zdmi. Pohybuje se naléhavě, víří tak, aby jí Marie rozuměla.

Naléhá na ni celým tělem; je tu něco, o čem ji chtěla zpravit už dávno. Přikládá líce k Mariině tváři, k uchu rty, a šeptá.

Vybral si mě mezi všemi, řekne.

Umíněný otec, Marie váží cestu, kterou urazil.

Nemohla jsem ho odmítnout.

Marie s nedůvěrou zírá do matčiných úst.

Na první schůzce od něj dostala čokoládový dort; objednal jí ho a díval se, jak v ní mizí.

Nemohla jsem ho odmítnout, opakuje matka.

Nikdo neodmítal Léviovy, přestože vstoupit s nimi do manželství bylo horší než…

Zavřísknutí. Matka si přitiskne ruku na břicho.

Chtěl tě zničit, řekne Marie. V žádném případě není s matkou na stejné lodi, ale záchod má svažující se podlahu, a to ji svádí k neuváženosti. Zatímco pozoruje lom porcelánu, matka od ní odtáhne tvář. Přemýšlí.

Copak Marie nic nepochopila? Nešlo o věci týkající se běžného života, alespoň v první řadě ne.

Byl to Lévi, řekne matka, o kterém jsem slýchávala už jako dítě. Lévi, hlava příběhu. Sotva jsem ho uviděla stát před domem, bylo mi jasné, že čeká na mě.

Vyprávěl mi, jak přežil válku, bez hvězdy a v dostatku. Já jsem mlčela, protože on o mně věděl všechno, jinak by si mě nevybral. Léviové si vždy vybírali ženy napuštěné utrpením a on dobře věděl, že mou rodinu vysáli, roztloukli a rozpustili, takže jsem zůstala sama.

Mluvil se mnou něžně a klidně, pokračuje matka. Potichu mě přesvědčoval, až jsem se rozhodla stát se jeho ženou. Nakonec jsem měla pocit, jako bych měla na výběr.

Ale ta klíčová dírka, řekne Marie, pomni, matko, copak se to dělá, šmírovat jeho rodiče?

Po schodech klouzala matka opatrně, radostně vzrušená tím, že u Léviů se život nezastavil. Sama nedokázala navázat na to, čím byla před válkou. V podkroví domu se milovala se svým mužem, ale myšlenkami byla o patro níž, kde se jeho rodiče, jak byla přesvědčena, zabývali něčím mnohem zajímavějším.

Berešit bara elohim.

Každý den putovala dolů, aby nahlédla do jejich života.

Spočítala si, že museli přežít obě války, a byla překvapena vynikajícím stavem jejich hrnců a pánviček. Když později svačila u své tchyně, obrátila talířek s apflštrůdlem a okamžitě pochopila, že nádobí dostali Léviové od německých návštěv; kromě hákového kříže nebylo na porcelánu ani škrábnutí.

Léviovým to nevadilo, ale ona, ačkoliv už byla jednou z nich, byla ohromena. Později našla ještě knihy a ložní prádlo, a po smrti starých rodičů dokonce fotografie, všechny věnované unserem kleinen Jüdelchen.

Brali všechno, řekne matka. Nepotřebovali rozlišovat, protože jim nikdy nehrozilo nebezpečí z barev.

Když zemřeli, vyčistila jsem jejich dům, zašeptá. A také jsem poprvé navštívila cirkus, léviovské tržiště hrůz.

Před Mariinýma očima bledne do dívčí podoby.

Marie pevně semkne víčka, takovou matku znát nechce.

Vzala jsem si, co mi patřilo, řekne matka. Když jste všichni odešli z domu, začala jsem znovu.

Jak by mohla? myslí si Marie.

Matka pozvolna mládne. Není z Léviů, a kotníky má rozbité jen od hry.

Vrátila jsem se, řekne Marii. Znovu chodím do školy.

Sešity si opravuje sama, nebo zastavila čas ještě někomu jinému? Marie se nakloní k tanečnímu pořádku, který jí ukazuje. Nakreslila ho pro sebe i pro své tři sestry, koneckonců někdo jí musí závidět.

Celé dny sama nebo s Almou, Sofií a Zillou, které si vysnila, a večer šichta pro Léviovy – přece jen nemůže přeskočit všechno, co se stalo.

Pije kávu a jezdí na kole, hodně kouří. Nejvíc před večerem, kdy je na řadě s vyprávěním. Bylo by tomu tak i předevčírem, kdyby neměla tu nehodu.

Je jí jasné, že dny klidu jsou sečteny, stěží se sem dostane večer z nemocnice. Pořád by spala, ale léviovské setkání nemůže vynechat.

Když zmlkne, Marie se musí opřít o stěnu. V matčině ruce se objeví zrcátko, s pudrem prochází tvář, zalamuje souvětí.

Tečka.

Marie sleduje, s jakou vervou se matka věnuje piglování odstavců, a když pohne rukou, ze zrcadla vyblýskne, je to tak, dívčí krev, skřivánčí zpěv, růže za uchem. Je poslední ze svých sester, a proto nejhezčí.

Labutěnkou přejíždí historii, vepsanou v kůži. Pod vrstvu rýžového prachu uléhají ty, které byly první, všechny je má poskládané v kostech.

Pak sevře rty. Zaklapne pudřenku a usměje se na Marii.

Fershke, je celá z křehkého těsta.