ANIELA

kdysi
/nepokoj/

Ano, řekne Aniela. Na sobě mám kamaše, tmavohnědou sukni a svetr.

Vypráví o tom starému muži s nepokojnou tváří.

Věděla, kde rabín žije. Věděli to všichni a šeptali si o něm, jako by proslul nevídanou moudrostí.

Chceš říct, promluví konečně muž a Aniela sevře ruce v klíně, že někde na ulici stojí tvé tělo? Stojí a čeká, zatímco ty jsi tady?

Ano, řekne Aniela. V šeru pokoje se necítí dobře. Pod oknem vidí matraci, na které starý muž přespává; vedle matrace je sklenice naplněná čpící tekutinou.

Rabín sleduje její pohled a mlčí. Aniela si uvědomí, že tu nemá žádné knihy, a ztrácí naději, že by jí mohl pomoci. Přemýšlí, jak z toho vyklouznout, lituje, že sem vůbec šla. Dostala se sem skoro násilím, s pláčem na krajíčku; když zazvonila, otevřel jí jenom na skulinu a dveře ještě zapříčil nohou.

Vyprávěla mu o tom, jak vystoupila ze svého těla, a už od začátku hledala v jeho tváři porozumění. Zdálo se jí, že zachytila jiskřičku zájmu, udivené a zvědavé žhnutí, které během chvilky rozmělnil v čelistech, když začal naprázdno žvýkat.

Pozorují se mlčky. Potom Aniela odhodlaně sklouzne ze židle a vezme za kliku.

Počkej, zastaví ji. Až do večera mu pak pere špinavé spodky a pokrývky a on je, ještě vlhké, cpe do lepenkového kufru.

Žer hlínu, křičí na ni, když odmítá prát další várku zatuchlé špíny a sbíhá ze schodů. Žer hlínu! slyší v ohybu schodiště a v tmavém průjezdu, a protože je to jediná rada, kterou od něj dostala, opravdu to vyzkouší. Na nábřeží nabere hrst hlíny a ochutná ji. Nakonec zahrne důlek, ze kterého vyškrábala vlhkou pochoutku, nohou a zbaví se zbytku hlíny, která jí lepí prsty.

Když se vrací domů (a vyhýbá se mostům), cítí v sobě náznak klenutí. Před domem potkává Josefa Holmana, který si odnáší poslední z otcových knih.

Ten rabín přežil válku. Když jsem ho znovu potkala, vyprávěl mi, že mokré oblečení na něm ztuhlo jako štít, kůže Hospodinova mu říkal, a žádný šíp ji neprostřelil, nedotklo se ho nic, z čeho měl strach, neutrpěl žádnou ránu.