MARIE Aniela

/přítoky/

O Aniele se dozvěděla od Jakuby. Od té doby nemohla spát.

Předpokládala, že Jakuba žije sama. A zatímco tiše snila, Jakuba objímala jinou. Když to Marie zjistila, pocítila žárlivost a na několik dní o sebe přestala dbát. Přemýšlela. Soustředila se. Nakonec se oblékla a s namalovanými rty začala zkoumat své možnosti.

Aniela. Kdo je to?

Nedokázala si představit, že by se o Jakubino kouzlo měla s někým dělit.

Naléhala na Jakubu tak dlouho, dokud jí neprozradila, kde Aniela bydlí.

Večer se šla projít k jejímu domu. Ocitla se v bohaté čtvrti, stíny nosatých nymfiček, střežících římsy, dosahovaly až na chodník.

Postávala před Anieliným domem a četla jména na zvoncích. Podle titulu poznala, že Aniela je lékařkou, a protože její jméno bylo na zvoncích uvedeno dvakrát, usoudila, že ordinaci má také v domě. Zaklonila hlavu a pozorovala řadu tmavých oken.

Pak váhavě obešla dům. Pokud měl dvůr nebo zahradu, nebylo možné se tam dostat, protože ze tří stran k němu přiléhaly jiné budovy. Znovu se zastavila před vchodem. Polkla a opět kolečko kolem domu, v oknech tma. Při třetí obchůzce ji začal tlačit měchýř. Chvilku se bezradně opírala o zeď, potom si stáhla kalhotky a vymočila se silným proudem. Ulevilo se jí a zasmála se, bradu zvednutou.

Stiskla Anielin zvonek, rychle přeběhla k protějšímu domu a obja­la kamennou sochu.

Bílá skvrna za oknem, poprvé vidí Anielu. Zatajila dech, představuje si, jak Aniela hmatá po kličce. Otevře obě okenní křídla zároveň, paže rozpjaté. Začichá. Ucítí něco neznámého. Očima pátrá v listoví vrženém na chodník. Satyr, o kterého se opírá, polyká Mariinu ruku, takže se k němu obrátí zády a nehtem přitom škrábne o kámen.

Jakubin obličej zůstává bez výrazu.

Trýzním ji.

Co dělá Aniela? ptám se.

Pomáhá takovým, jako jste vy, řekne nakonec.

Vypravím se za ní.

Schody.

Zábradlí s mosaznými sloupky.

Stoupám.

Zákoutí v mezipatrech jsou šerá.

V domovním výklenku temno a prach.

Anieliny dveře.

Přemlouvám ji, chci se jí vetřít do přízně.

Odmítne mě a já se posadím u dveří a začnu je hrýzt. Stojí mě to velké úsilí, protože nemám takové věci ve zvyku. Dveře jsou ze silného dřeva a úštěpky barvy mi zůstávají v zubech.

Nakonec se Aniela slituje, donutím ji ustoupit.

Stále ještě nevím, čím se živí. Je lékařkou a já bych si přála, aby rovnala křivé kostrče, předepisovala ortopedické boty nebo se zrcadlem v ruce naslouchala nářkům neplodných. Až uvidím její ordinaci, budu si muset vymyslet, s čím za ní přicházím.

Za několik dní mám jasno. V Pokoji, kam mě zavedla, se drží pach cigaret, je to vůně jejího muže, která sem vstupuje z jiné místnosti. Jeden, dva, tři kroky k pohovce, která se tyčí uprostřed místnosti. Hromobití vyschlého dřeva s hrázičkou řídké květované látky, přejedu po ní prstem, takže klapot Freudovy uvolněné jazylky, to je horší než zubař.

Anielina pohovka.

Je přitažlivá? Určitým způsobem ano, a navíc už jsem viděla horší.

Porodní lůžko měšťačky, pohybující se výhradně v salonech.

Jaké má vznosné čelo! Trnou mi zuby – postel z výprodeje!

Jdu k ní opatrně, a rozhodně ji nechci brát do ruky; copak se s takovou věcí dělá?

Já jsem nevinná, a ona mě zavalí dřevem!

Pod prstem plátno – srdce mi povyskočí – potažené voskem. Představa nepromokavého sofa mě odpuzuje, tak přece je pravda, že pod sebe nevěsty při první noci podsouvaly gumovou podložku.

Látka pod mýma rukama měkne. To se mi líbí. Skloním se a dýchnu na ni; to dělají všichni, poznamená Aniela za mými zády.