MARIE Dům

/prameny/

Probudím se s rukama zapřenýma o pelest postele, prsty bílé a studené jako led.

Ráno v domě bez matky, je možné mluvit o štěstí. Všechno funguje tak, jak má, není třeba ji k ničemu volat, žádný titěrný problém nevyžaduje její přítomnost, neodvolatelný mateřský zákrok.

Žádné ráno se ještě bez matky neobešlo, patří k domu jako jeho stěna. Když tu není, dům je bezbranný a otevřený, lze do něj vniknout a procházet jím, do kuchyňské podlahy udělat poslední řez.

Nedokážu odhadnout, kolik mám času. Jak dlouho bude trvat její kóma?

Je v bezvědomí, a přesto přítomná. Spící, zůstává za branami domu. Neodvažuje se zaútočit a vejít, protáhnout se dveřmi do míst, která obývala, nechce zavadit nohou o práh a upozornit na sebe.

Dokud jsem tu já, zůstane pozorovatelkou, bude k sobě tisknout rty a zaujatýma očima měřit okna.

Začnu prohledávat horní patro. Svůj pokoj vynechám, nenašla bych v něm nic, co bych neznala. Pátrám v matčině skříni, nočním stolku, knihovně. V poledne dojdu k telefonu, zavolám do nemocnice a ujistím se, že matka je dosud v bezvědomí.

Proč, zeptá se později Aniela, vám tak záleželo na tom, aby matka zůstala v kómatu?

Protože, Marie má jemný profil, a když se během terapie dívá z okna, vypadá tak, že se Aniele (vidí ji v zrcátku a nemůže odtrhnout oči) zastaví dech, kdyby se matka probrala, oblékla by se a zamířila rovnou k domu; navázala by na přetrženou cestu, vyhnala by mě ze svých útrob a začala si vařit heřmánek na ránu ve svém obličeji.

Aniela se na nic dalšího neptá.

Matčiny věci jsou nezajímavé, kepr a umělá vlna, falešné límce, které se zapínají na patent a končí nad bradavkami. Silonové punčochy se lámou v prstech a z proděravělých pat se řinou drobky její kůže.

Mezi hraničkami úhledně složeného prádla Marie nepochodí; z knížek, které drapne za hřbet a netrpělivě protřepává, nevypadne nic, co by nasvědčovalo tomu, že je matka četla. Z neposkvrněných stránek má pocit, že je obracela pinzetou, nikde není mastná skvrna nebo zapomenutá řasa.

Posléze Marie otvírá krabici fotografií. Nevzpomíná si, že by kdy měli fotoalbum, všechen jejich majetek byl odjakživa v krabicích; zvláštní krabice byla na noviny a na starý papír, v kuchyni byla krabice na tvrdý chléb a na vaječné skořápky, v koupelně krabice s papírovými ubrousky a zásypem.

V krabici, kterou teď drží v rukou, jsou pohromadě živí s mrtvými, barvy zůstávají pouhým tušením, berou postavám poslední zbytky věrohodnosti; obsah krabice se Marii vyřine do klína, mezi lesklými čtverci vidí chuchvalce prachu.

Rodinné panoptikum zná dokonale. Otcova rodina je prokrvená a šťavnatá, matka se jen chudokrevné přiživuje, unavená a bez dechu, rozmazaná fotografie z tábora může stěží konkurovat tuhému obrázku v barvě kakaa, na kterém blahobytně roztažený otec, nahý a plný dětských faldíčků, přepadává své matce z náručí a bílou patou ji kope do boku.

Žádné fotografie nepřibyly ani nezmizely, matka nezatoužila po žádném z obrázků natolik, aby si ho vložila do kabelky nebo vsunula pod polštář.

Marie je shrne zpět do krabice, vstane a musí se zhluboka nadechnout. Je čas na svačinu, oběd, večeři; ještě rychle proběhne koupelnu a pak se spustí po schodech dolů.

Jsem v léviovském domě.

Nemohu uvěřit tomu, že jsem se odvážila.

Jsem v léviovském domě.

Stojím uprostřed schodiště. Oči si zakrývám dlaní.

Je mi dvanáct let a opatrně se plížím dolů.

V chodbě uvidím matku. Sklání se u dveří do babiččiny kuchyně, oko přitisknuté ke klíčové dírce.

Z podlahy vzlíná voda a ústí do jejích podvíček, dvěma silnými prameny je matka připoutána k zemi.

Je sobota, a v sobotu pozoruje matka otcovy rodiče nejraději, protože rozdělují chléb.

Její oko je nosem.

Právě se nadechuje, když se zastavím o pár schodů výš a vzdychnu.

Vyjde ze mě krvavý koláč.

Matčino radostné rozjímání bylo přerušeno. Vzala mě za ruku, druhou sebrala vlhký cárek, který ze mě vypadl.

Odvedla mě do ložnice.

Jak by se mohla radovat?

Co je to? zeptala jsem se.

Konec nadějím, odpověděla.

Když vzhlédnu, chodba je prázdná.

Nemohu uvěřit tomu, že jsem se odvážila.