ANIELA Alma Anna

nyní
/žár/

Jednoho dne jsem potkala Almu. Stála na nábřeží, opírala se o hůl a mávala na mě rukou, Běž pryč!

Přesto jsem se u ní zastavila. Dovolila mi, abych ji doprovázela.

Prošly jsme městem a stanuly na místě, kde je řeka čistá. Alma si zula boty a vstoupila do vody. Pak se posadila a začala stavět malé mohyly.

Překvapilo mě, jak radostně si počíná, ačkoliv bylo jisté, že do rána bude všechno pryč. Už teď zanášela jámy, ze kterých vybírala hlínu, voda.

Divíš se, že má kosti? zeptala se mě Almina babička. Zahlédla jsem ji v jednom z Alminých střevíců, zády se opírala o jeho nárt a švihala vyschlými lýtky.

Ano, řekla jsem. Když jsem ji opouštěla, byla měkká tak, že se v jejím těle neudržely ani sny.

Když Alma dokončila poslední mohylu, vrátila se ke mně. Na břehu si utrhla kus trávy a očistila si nohy. Všimla jsem si, že patu má stále poraněnou.

Zamířila k botám a její babička se připravila ke skoku. Pak se uvelebila v Almině patě, v rance, kterou kdysi připravila vlastními zuby.

Přítmí.

Před chvílí ještě na hřbitově, kde leží Almin milenec. Lehce se dotkla kamenné desky, ale vášeň, s jakou vstupovala do řeky, v očích neměla. Aniela ji pozorovala zpovzdálí.

Aniela: Nic ti nechybí.

Alma: přikyvuje.

Aniela: Tvá pata.

Alma: Ach, pata. Není jí příjemné mluvit o dávném zranění. Od chvíle, kdy ji spatřil, nechtěl mě šukat nikam jinam.

Aniela: A?

Alma: Babička volala: A ty jsi který? Tak jsem si jí všimla. Na­koupila jsem – sevře rty a Aniela jí položí ruku na rameno – pinzety, nože a vatu – dotkne se Anieliny ruky – tampony, nitě a jehly a – přivře oči – rozhodla jsem se ji vypudit.

Aniela: Ach!

Alma: Je to tak. Držela se mě ze všech sil. Uchopila jsem ji v pase a táhla. Prohnula se do oblouku.

Aniela: mlčí, očima visí na Alminých rtech.

Alma: Nakonec jsem ji dostala ven. To bylo křiku! Pobíhala pokojem a pak zmizela ve škvíře v podlaze.

Aniela: tuší, že příběh ještě není u konce.

Alma: V patě mi zůstaly její zuby. Nebyly větší než kapka krve, ale nemohla jsem s nimi hnout. Přestala jsem jim věnovat pozornost, a když jsem se na ně po týdnu podívala, zjistila jsem, že jim dorostlo tělo.

Aniela: neví, jak přesně by se měla tvářit.

Alma: směje se. Babička si řekla o pozornost. Nejdřív jsem přiměla Huga, aby ji přestal obtěžovat.

Aniela: představuje si Huga.

Alma: Pak jsem ji začala poslouchat.

Aniela: dobře ví, že babička umí jen zpívat.

Alma: Babička mě nenaučila nic jiného než kadiš.

Začne si ho pobrukovat.

Aniela se tiskne k Alminým rtům. Ten večer se nebojí ničeho. Alma přede svůj život odzadu. Stále znovu pohřbívá prarodiče, jejich děti a sourozence.

Teprve když začala zvedat v řece hliněné kopce, stala se dítětem.

Ze školačky se Alma proměňuje v ženu, vstupuje do obchodu s obuví a vybírá si střevíce. Opatrně se zouvá, odmotává z levé paty kapesníček a ukazuje prodavači ránu. Prodavač se tváří uctivě a spěchá do zadní části obchodu, odkud přináší krabici s botami z jemné kůže. Jsou bílé, a když do nich Alma vklouzne, není poznat, kde končí ona a začínají střevíce. Když doma usedá k prostřenému stolu, tvář jí září. Aniela si prohlíží Alminy spolustolovníky. Jsou tu všichni, kdo k ní přicházeli ve snu. Chystají se povečeřet. Omáčku z čerstvých žloutků potahuje škraloup.

Z jejich bolesti nezbylo nic. Jsou celí, nemají na sobě ani oděrku. Společně se zpěvem vycházejí z Almina hrdla, stejně jako vůně pečeně, třpyt skla a vosk, který se rozpouští pod několika svícny.

Celou noc Alma učí Anielu zpívat.

Aniela poctivě opakuje slova, která jí Alma předříkává, a nakonec usíná vyčerpáním.

Domů jsem se vrátila tak unavená, že nade mnou Anna zaplakala.

Viděla jsem ji, řekla jsem, když mi chystala koupel.

Koho?

Židovskou nevěstu. Tu, která ústy stvořila tenhle svět.

Ach tak. Anna mi klouby prstů drhne záda.

Podívej, řekne. Nebudu tady pořád – to už lákala svého muže na tlačenku – abych se o tebe takhle starala.

Namydlila mi krk a ramena. Co ses naučila?

Poslouchej, řekla jsem a začala zpívat to, co mě naučila Alma. Anna se mi přestala věnovat a posadila se na okraj vany. Děti v jejím břiše se postavily do pozoru.

Kolem nás byla voda.