MARIE Aniela

/přítoky/

Pohovka u Aniely je jí nepohodlná. Má nohy skrčit, nebo natáhnout? Zavřít oči? Možná mohla zůstat sedět. Ale na to měla myslet už poprvé; když tehdy Aniela ukázala na pohovku a vyzvala ji, aby se posadila, neměla si hned zouvat boty a hloubit pohodlný důlek, stačilo, aby se dotkla okraje a shrbila ramena.

Teď je jí hloupé nelehat si, obě si na to zvykly. Zuje si střevíce, srovná je pod pohovku a opatrně se posadí, přitiskne záda k opěradlu. Aniela ji při tom pozoruje, čeká, kdy bude moci opustit místo u stolu a posadit se na židli k Mariině hlavě.

Někdy Marie zkouší nohy pokrčit a obejmout rukama, ale to je ještě nepříjemnější, protože pak se nesoustředí na to, co říká, ale na své tělo. Zdá se, že Aniele je jedno, jak Marie sedí; sotva Marii pohltí pohovka, přesune se na svou židli a přivře oči, záda vzpřímená a hlavu lehce nakloněnou. Její židle tvoří s pohovkou, kde leží Marie, pravý úhel; zatímco Marie se může dívat z okna (šedá obloha, kus římsy protějšího domu), Aniela civí do zdi nebo na svou knihovnu.

Dnes má na sobě Marie černé šaty s mělkými kapsami. Když se posadí, o zem zazvoní papírek s nečitelným písmem. Marie se rychle skloní a nacpe ho zpátky do kapsy. V Anieliných očích je zvědavost, tělo má nachýlené dopředu a ruka jí strnula v pohybu; zřejmě se chtěla sehnout sama.

Marie se narovná a zavře oči. Přesto jí pod víčky zůstane Anielin obraz, dychtivě skloněná tvář, rozevřené rty, prsty připravené k zachycení všeho, co Marie odloží.

Zpočátku chodila za Anielou kvůli Jakubě. Proč k ní chodí teď, neví.

Na Anielině pohovce vycházím ze sebe, mažu hranice. Zouvám se a střevíce mi mizí z dohledu; jsem bezbranná. Lež nemá smysl, přestože by mohla upoutat Anielinu pozornost stejně dobře jako pravda.

Když usedám na pohovku, stávám se součástí Anielina dne. Nepřibližujeme se k sobě ani se neobjímáme.

Zrcátka, které Aniela nastražila do knihovny, si nevšimnu hned, dlouhou dobu se leskne v koutku mého oka. Teprve mnohem později si uvědomím, že jde o Anielinu tajnou pozorovatelnu, a když nastane vhodná příležitost, potěžkám ho v dlani a pohladím rukojeť.

Když Anielu opouštím, cítím se unavená.

Scházím po schodech jejího domu a přidržuji se zábradlí. Než vyjdu ven, chvíli za dveřmi poslouchám, jak se rány v mé kůži zacelují. Pak vklouznu do ulice. Zaslechnu zvuk párající se látky a provinile se ohlédnu, abych zkontrolovala sukni a plášť. Oboje dokonale sedí. Přitisknu si kabelku k žebrům a zachytím se uzlu lidí, směřujících k náměstí.