MARIE
/příboj/
Tak se zachází s mrtvým tělem.
Jsem naplněna tou myšlenkou, cítím ji v konečcích prstů, v měkkém polštářku tlap, stoupá mnou od kotníků k čenichu, hoří na špičce ocasu.
Tak se zachází s mrtvým tělem.
Rozklad a nasycení.
Bílá strmící k měsíci slunci, uvolněná kůže, rozžvýkaná tkáň.
Kosti, vycházející z šera svalů a cév, zůstávají nakonec.
Se stopami zubů, přitisknuty jedna k druhé, bez kloubů, šlach a chrupavek, v něžném zadumání, uprostřed noci, znovu obrůstají.
Tak se zachází s mrtvým tělem.
Vím to a pospíchám s čenichem u země, ženu se vpřed.
To, co je mrtvé, je nezbytné sníst.
Očichám tělo a několikrát polknu naprázdno, zatočím se dokola a budu přemýšlet, kde začít; nakonec obnažím zuby a pustím se do toho. Spolykám všechno, pohřbím to v sobě.
Nasytím se.
Mé vlasy se budou lesknout. Osvěžím se, vzkypím mastnotou. Břicho se mi zakulatí. Jazykem oberu poslední vlákna masa, obnažím kosti.
Sežeru mršinu a to, co ze mě potom vyjde, zahrabu hluboko, takže nezůstane nic než kostra, ve které si vystavím doupě.