MARIE

/příboj/

Tak se zachází s mrtvým tělem.

Jsem naplněna tou myšlenkou, cítím ji v konečcích prstů, v měkkém polštářku tlap, stoupá mnou od kotníků k čenichu, hoří na špičce ocasu.

Tak se zachází s mrtvým tělem.

Rozklad a nasycení.

Bílá strmící k měsíci slunci, uvolněná kůže, rozžvýkaná tkáň.

Kosti, vycházející z šera svalů a cév, zůstávají nakonec.

Se stopami zubů, přitisknuty jedna k druhé, bez kloubů, šlach a chrupavek, v něžném zadumání, uprostřed noci, znovu obrůstají.

Tak se zachází s mrtvým tělem.

Vím to a pospíchám s čenichem u země, ženu se vpřed.

To, co je mrtvé, je nezbytné sníst.

Očichám tělo a několikrát polknu naprázdno, zatočím se dokola a budu přemýšlet, kde začít; nakonec obnažím zuby a pustím se do toho. Spolykám všechno, pohřbím to v sobě.

Nasytím se.

Mé vlasy se budou lesknout. Osvěžím se, vzkypím mastnotou. Břicho se mi zakulatí. Jazykem oberu poslední vlákna masa, obnažím kosti.

Sežeru mršinu a to, co ze mě potom vyjde, zahrabu hluboko, takže nezůstane nic než kostra, ve které si vystavím doupě.