ANIELA Josef Holman

kdysi
/vtékání/

Čekala jsem na Josefa Holmana a prádlo na mém těle začínalo hořet. Nechtěla jsem se svléknout dřív, než ho uvidí; dřív, než se připraví k dobývání.

Zaťala jsem zuby a zkropila se studenou vodou.

Na schodech jeho kroky. Tělo v jednom plameni.

Nahá jsem mu vyšla vstříc.

Nemusela jsem se hýbat, všechno obstaral on. Ležela jsem s nohama u sebe, hlavu na rameni, ztuhlá, v očekávání. Když do mě vstoupil, zabolelo mě to.

Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo a na tu myšlenku jsem ho přivedla já, když jsem se k němu otočila bokem. Vyklouzl ze mě a ucpal mi ústa. V záchvatu radosti jsem ho kousala do prstů. Obrátil mě na břicho a položil se na mě, zploštil mě jako kámen, proměnil mě v tvrdý valoun bez výstupků. Znovu se dotýkal mých zad, stehen a boků. Do temného otvoru se spustil jako po skluzavce, do úzkého hrobu vstoupil tak rychle, že málem přišel o všechnu kůži.

Dítě potratila v sedmém měsíci, při odpolední zkoušce. Ošívala se na židli a cítila, jak jí vlhnou punčochy. Pevně sevřela papír a pročítala si otázky. Myslela přitom na své boty a krev, která se do nich stahuje. Ani na okamžik ji nenapadlo, že bude rodit; proudy krve byly předčasné, a proto nedůležité; vykládala o tom docentovi, který ji zkoušel.

Mám úplně promočené boty, říkala a on u sebe ucítil to samé, ale pod stůl se podíval, teprve když mu vlhkost začala stoupat ke kotníkům.

Stáli v začernalém jezírku a on na okamžik zalitoval zánovních střevíců. Pak vykřikl, Vy rodíte!

Věděla jsem, že to není porod, ale prázdné vydání. Přinutil mě lehnout si s nohama zvednutýma nahoru a utíkal pro pomoc; naštěstí se zkouška konala v nemocnici. Odvezli mě na porodní sál, kde jsem musela tlačit tak dlouho, dokud jsem ze sebe nevydala mrtvý plod.

Druhá přišla na svět Anna.

První živá.

Když jsem ji nosila v sobě, můj muž se mnou přestal spát.

Tou dobou jsem jezdila za Minou, sestrou Matčina muže.