ANIELA Mirjam Smrt

kdysi
/ticho/

Mirjam se objevila společně se světlem. Nevím, jestli byla uvnitř už předtím a její čelist se vyrýsovala s otevřením dveří, nebo jestli do vlaku vklouzla zvenčí v závanu vzduchu. Když jsme vystupovali ven, řekla, Tady se chodí po nožích a skáče po kostech.

Chvilku jsem ji viděla jako modrý plamen na hlavni nejbližší zbraně, pak se znovu postavila vedle mě.

V místech, kde jsme stály, mohla být vším. Viděla jsem, že se třpytí v obličeji jednoho z vojáků, roztahovala se v důlku na jeho bradě a tváří mu drhla rty; žena, brada, tvář; snad ji ucítil jako stín nebo jako pomalu procházející slepotu, ohnal se po ní rukou a ona mu stekla z prstu.

Šklebila se. Bosou nohou prošla lesem kopí. Polykala slova a měnila je v křik. Ucho činila nesnesitelným. Hryzala lidem týl a otvor studny obkládala rty měkkými jako mech. Brala si ženy, muže i děti; živila se strachem i nadějí. V kostnatém klíně přinášela jistotu. Byla dobře oblečená, a jak jsem zjistila později, ráda střídala šaty.

Pohybovala se rychle, ale tak, abych nikdy neztratila její stopu.

Vynikala ve všem a její největší slabinou byly mezery mezi žebry.

Znala jsem ji ze sna.

Když jsem se přiblížila k místu, kde se proud lidí dělil na dva, přitiskla se ke mně. Nohama zašátrala v mých botách a bodla mě do kotníku. Pak mi plivla na zuby a vyleštila je rukávem, takže svítily jako sníh. Zaplakala mi do očí a pod tváře vysadila jabloně, které vzešly, jedna jako druhá, a přinesly plody. Nakonec vzdychla, stočila se v mém těle do klubíčka, rukama objala žaludek a odpočívala.

Muž za stolem vstal a došel ke mně. Cítila jsem, že Mirjamka ve mně spokojeně dýchá, tenkými prsty mi držela zuby. Muž si obtočil kolem zápěstí mé vlasy a škubl. Pak mi zaklonil hlavu a rozevřel ústa. Prohlédl si Mirjamčinu tlamku, patro jako granátové jablko. Rozechvělo se mi břicho, když se Mirjamka ve mně rozesmála. Hrála si na honěnou s prstem vzpříčeným v mých ústech, obtáčela ho provázkem slin a jazykem a dávala si pozor, aby nevystrčila drápky, protože Arthura Schulze, který mi prohlížel ústa, znala už od kolébky, od prvních špinavých kalhot ho znala, a když viděla, s jakým zaujetím se zabývá tělesnou konstitucí a zdravím lidí před sebou, nemohla nemyslet na něj samotného, na jeho špatné zuby a slabé nohy, na jeho zálibu v poezii a na to, že mu začíná astma, z plesnivých koutů v ubytovně mu začíná astma, nedala na sobě však nic znát a se smíchem mu chňapala po ruce, dokud se neunavil a nenechal mě na pokoji. Nakonec mávl rukou a ukázal mi, kam se mám postavit; v tu chvíli si Mirjamka oddechla a složila se mi v břiše v kostnatý květ.