MARIE Dům

/prameny/

Měla jsem pocit, že v přízemí domu je zakázáno mluvit nahlas. Pokaždé, když jsme se odněkud vraceli a v dlouhé chodbě si zouvali boty a rozvěšovali kabáty, zakrývala si matka ukazováčkem rty.

Po špičkách jsme se plížili nahoru.

Do našeho patra vedly prošlapané schody. Pamatuji si, jak na nich babička klečela a drhla je, takže otec, který obvykle v tu chvíli potřeboval ven, musel opatrně balancovat na okraji každého z nich a pevně se přitom držet zábradlí.

V přízemí žili otcovi rodiče. Dveře na konci chodby vedly do babiččiny kuchyně, která rozkvétala v další místnosti, ložnici a obývací pokoj. Vedle kuchyňských dveří byl vchod do tmavé a studené koupelny se zaslepeným oknem.

Do výšky očí byla chodba vymalována světle modrou barvou. Na ni navazoval úzký pruh opršelé červené a pak bílá, u stropu zanesená pavučinami a mourem. Kromě věšáku a krbu tu nebylo nic, co by stálo za řeč; jednou si matka přinesla seshora židli a sundala i fotografii zarámovanou v paroží, která visela nad schodištěm.

V babiččině bytě se mluvilo polohlasem, ačkoli nám to babička ani dědeček nepřikázali. Sami byli hluční a jejich hlasy se odrážely od stěn, doprovázeny naším šepotem.

Dům patřil Léviovým od nepaměti, rodili se v něm, ženili a umírali. Od nich byly prošlapané schody, poškrábaná vana a jizvy v parketách; jejich životy mapovala omítka, kterou jsem rozryla na nejrůznějších místech (v babiččině a dědečkově ložnici bílá, bílá, bílá, v obývacím pokoji modrá, citronově žlutá a krémová se svazky květin, pod stropem pak zase bílá). Před válkou a po jejím skončení mnoho Léviových odešlo, takže tu zůstala jen babička s dědečkem a nejmladším synem, mým otcem, který se nakonec oženil a obydlel první patro, zatímco jeho rodiče se spokojili s přízemím.

Otcovi rodiče byli neobratní a opatrní. Trávili své dny u samých základů domu, ve společnosti předmětů, které s nimi přežily válku – se sadou porcelánových talířů, pánví a ubrusů. Nechávali plynout čas a skoro nedýchali, on s dlouhým krkem a měkkou bezvousou bradou, ona s rukama průsvitnýma jako krajka a pěknou tváří; pozvolna vysychali, usazeni mezi věcmi, které dostali k svatbě, bytelnými a nepoškozenými, v posteli dosud prostěradlo první noci, vyprané a naškrobené, se skvrnou vzácnou jako duše.

Nezměněni obývali kořeny domu, mlčící, a přece o nic záhadnější než vykotlaný zub.

On se jmenoval Kalb a ona Rivka.