ANIELA Dvojčata

kdysi
/prameny/

Můj muž přežívá jako stín v koruně mariánského stromu.

Po smrti se stal otázkou těla. Zemřel ve vlaku, mezi zuby vějíř lesů a venkovských stavení.

Objevili ho na hranicích. Byl studený tak, že o něj mohli chladit láhve vína, a měl otevřený poklopec. Když ho položili, kolena mu trčela vzhůru. Rozhoupal se na ztvrdlých kloubech, ruce složené v klíně, pod bránicí.

Pohřbili jsme ho ve zvláštní rakvi, protože…

Ani kost mu nebude zlomena, řekla jsem a Anna, která studovala matematiku, a později prodávala maso, přikývla.

Museli by mu zlomit kolena a vykloubit čéšky, aby se zbavili ostnů drásajících nebe, a narušit kříž, aby se položil a splynul s obzorem.

Do země se vrátil jako král, vsedě. Při obřadu jsem zahlédla dvě z našich dětí a Anna mi položila ruku na rameno, abych nevstávala. Jejich jméno mi nepřestoupilo přes rty a v paměti mi uvízla jejich záda, když se klaněly bedně s nákladem ztuhlých kloubů a zubů zahryznutých v jízdence.

Viděla jsem, jak si Anna rovná klobouk a ostražitě pozoruje ty, kterým rameny jako sněhovým pluhem proklestila cestu.

Když jsme odcházely, očima bloudili v jámě, záda napjatá, nestoudné boule obratlů, proti všemu očekávání dokazující, že i oni mají páteř; křehké kůstky spojené v dechberoucí růženec.

Usychala jsem vedle něj, a on si toho nevšiml. Každý večer jsem vracela kousky kůže na místo, kam patří. Vkládala jsem je do prázdných obdélníků na obličeji a na spáncích, brala jsem včelám vosk, abych slepila popraskanou tvář, mozaiku špinavých střepů. A jestli jsem čekala voňavé maso, mýlila jsem se. Žádná milost pro zlodějku mateří kašičky.

Zapomněla jsem na zpěv i na modlitbu. Otevřela se pode mnou propast, ale já jsem to neviděla. Každý den jsem uléhala vedle muže a dýchala popel z jeho úst. Tiskla jsem se k jeho zádům v nejistém tušení, že on by měl být dárcem melodie.

Tvář se mi měnila. Mužova bedra, mapa proseb a slz. Zježené boky, hubená strava pro nevěstu.

Zkoumala jsem svá stehna, prsy a břicho; tlačila jsem do nich dlaně i pěst, hnětla jsem řídkou látku polomrtvého těla.

Takové je mateřství, myslela jsem si. Ztrácím život, protože ho dávám jinde.

Zpočátku jsem si myslela, že jsem zvítězila nad svou sestrou, nad Marií. Byla jsem živá.

Má sestra? Vzpomínka patřící každému, kdo o ni měl zájem, bezmocný uzel na drátech elektrického vedení.

V noci za mnou přišla, právě když jsem hryzala muži lopatky. Vyděsila jsem se, když jsem viděla, jak je mocná. Královna mezi sobě rovnými. Poznávala jsem její rysy i způsob, jakým zemřela; jámu, z níž si vyrvala srdce, a nehty, které za sebou nechávaly oheň a kouř.

Viděla jsem ji ve tmě, když můj muž spal. Byla celá a jako proudy bílých vod se z ní lily sny, které nedosnila, a myšlenky, kterým nedovolila vystoupit z čela; perletí obraných kyčlů propadaly smělé plány.

Nemluvily jsme. Posadila se na okraj mého lůžka a naše boky se setkaly. Ucítila jsem kost, křehkou a plnou záhybů, jako by byla utkána ze slov.

Ukazovala jsem jí trofeje, muže a dceru, a oba pod jejím pohledem táli, a pokud opravdu zakusila smrt, nikdy jsem nad ní nemohla vyhrát.

Tentokrát však nepřišla bojovat. Pozorovala jsem její prsty, unavené otáčením věčnosti. Pohnula se a s ní i vyprahlá hrdla těch, kdo odešli s ní.

Nemohla mi ublížit. I kdyby vypila krev z mých žil a vysála morek z kostí, nemohla mi ublížit. Jak by mě mohla vytrhnout ze srdce milovaných?

Musela to vědět.

Naklonila se ke mně. Na bříškách prstů měla otisk vesmíru, a kdybych uměla číst ve větách jejích kloubů, Janova Apokalypsa by zrodila dceru. Dotkla se mých očí, prošla lesem řas.

Hmatala v očních důlcích.

Pak mě připravila o zrak. V tmavé noci jsem cítila, jak umísťuje mé bulvy do svých jamek. Tápala jsem po ní prsty, a když jsem se dotkla její tváře, prohlédla jsem. Uviděla jsem se jejíma očima.

V urputné bolesti jsem se zmítala na lůžku, sevřena z jedné strany Annou a z druhé jejím otcem. Mé tělo bylo suché, pevně obkroužené pažemi. Hlavu jsem měla nakloněnou a uši nastražené.

Viděla jsem neznámé světlo mužovy duše, lopatky jako skály, jen nepatrně poznačené mými zuby. Jeho myšlenky byly jiné než mé, těžkopádné a trpělivé, a když jsem v nich hledala sebe, spatřila jsem se v samém koutku jeho mysli; zrno opuštěné v žernovu, na okamžik vyňaté z koloběhu mletí.

Vstoupila jsem také do mysli své dcery a zaclonila jí obzor nalitými prsy. Sápla se po nich obratnými ústy a srkala mléko, dokud ze mě nebyl jen stín. Pak čekala, až se znovu naplním, a přitom mou ránu štěpila drobnými polibky.

Ochočili si mě. V mlčení jsem předla svou vlastní smrt.

Hladovím, říkala jsem své sestře ve snech a její útěcha byla její pomstou. Plnila můj spánek obrazy stromů obtěžkaných plody; kdekterý pahýl rodil ovoce.

Čím víc mě sytila, tím žádostivější jsem byla.

Chtěla jsem se znovu zmocnit svého muže, chtěla jsem být opět uchvácena.

Pronikla jsem za ním do nejhlubších uliček, číhala jsem v jeho střevech. Byl příliš velký na to, aby mě vytušil skrytou za kamenem; nemohl předejít svůj pád. Pokud někdy ucítil, že je loven, utěšovala jsem ho tak, jak mě to naučila má sestra Marie, hlubokými tóny a pomalým pohybem.

Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že je němý. Zpíval, ale tak hlubokým hlasem, že jsem nejvyšší z jeho tónů slyšela, jen když jsem zatajila dech.

Brzy mě jeho písně začaly dusit. Musela bych ho spolknout, abych ho přiměla ke dvojhlasu.

Spolkni ho, řekla má sestra.

Nebylo snadné ho stopovat. Měl svou vlastní zbraň. Dokázal chodit tiše a šetřit silami. Snadno odolával napětí. Na bolest zapomínal rychleji než já a neuměl z ní těžit. Byl silný. Ale mohl být polapen něhou lovců, lstí.

Tak dlouho jsem se jím zaobírala v myšlenkách, až jsem zeslábla docela. Nepostřehla jsem v jeho řeči varovný tón. V jednu chvíli s určitostí poznal, že je loven. Snad jsem se neopatrně zmínila o léčkách, a jemu se zježila srst.

Nemohl mě však přemoci, protože já už jsem znala svůj cíl. Dobývala jsem ho, a protože on svou obranu myslel vážně, má radost hořkla.

Spočívali jsme na lůžku a já jsem ho dvakrát udeřila do tváře. Pokaždé mi ránu vrátil, a když jsem se zahryzla do jeho ramene, sevřel mi boky. Zaklesli jsme se do sebe a zády drtili prach. Nemohla jsem ho pustit. Mé tělo bylo jeho součástí. Držela jsem ho za ramena a za prsa, hladká a lstivá, a on do mě bušil, zpracovával mě jako pečetidlo. Položila jsem se na něj a tváří mu polaskala hruď. Otevřela se a pod jeho kůží se chvělo sladké drobení. Pevně jsem stiskla jeho nohy a on mi přestal drásat slabiny, ztuhl a obrátil se ke mně tak, abych na něj nemohla; schoulil se v kamennou zeď, o kterou jsem si lámala nehty. Obkroužila jsem ho jako mořský útes, zlila ho horkými prameny. Jako v horečce jsem hledala místo, kam bych mohla zapustit kořeny. Hnětla jsem ho a převalovala v dlaních. Znovu jsem se učila rozeznávat jeho končetiny; jako by ke mně promluvil Bůh a řekl mi, abych znovu stvořila jeho údy a hlavu; hněvivě jsem vyzdvihovala z temné hlíny jeho tělo.

Nakonec, a stopy, které zanechávala má bedra, šíje a ramena, byly otiskem škeble v písku, jsem se dostala k měkkému polstrování. Nastavila jsem mu čelo, oči, chvějící se špičku nosu a on mi zakryl obličej dlaní, svrhl na mě pohoří a pro tu chvíli musel opustit hnízdosloupkopí, musel se mi postavit, srazit mě z míst, kam jsem vystoupala, obnovit nedotčenost.

Bojoval se mnou urputně. Lámali jsme se navzájem a pleskali po zádech, zemdlení jednoho dodalo sílu druhému. Když jsem ho protáhla blánou podpaží, řekl, Pusť mě, vzešla jitřenka.

Neposlechla jsem ho. Byla jsem plná bolesti, stěží jsem se mohla hnout, ale zápas ještě nebyl vybojován.

Pak jsem promluvila. Mluvila jsem dlouho. Popisovala jsem vrcholy hor ztuhlé pod sněhem, skráně a něhu mužů, hebká ústa, která mají v klíně, hudbu vycházející z ohybu jejich těl.

Předestřela jsem před něj tajemství. Jeho bdělost jsem změnila v sen. Zavedla jsem ho jinam, než si přál. Nenechala jsem ho vydechnout a předkládala jsem mu obrazy, které přicházely do mé mysli, jeden za druhým.

Podstrčila jsem mu touhu. Před oči jsem mu vsadila palmy s cudným stínem, útlým tělem a sotva vzešlou korunou; nechala jsem ho přemýšlet o štěňatech, která nikdy neopouští zápal ze hry. A úplně naposled jsem mu představila otvor jako z alabastru, s pletencem modrých žil a bledými rty. Ojíněná třísla, místo dokonalého spočinutí, útěšného průniku.

V ten okamžik se zapomněl chránit docela, natáhl se vedle mě a uvolnil se, nechal se unést představami a spustil ruce z naplněných rybářských sítí.

A hle, zprostřed těla vyrůstal sám sobě, pěkný, neunavený, sladký jako hrozen.

Nastal můj čas. Nerozmýšlela jsem se. Vstoupila jsem do jeho těla, jako by bylo mé, rychle a přesně. Zatížila jsem ho, už bylo pozdě na nářek. Strnuli jsme. Nedotýkala jsem se žádné jiné části jeho těla, ruce jsem měla sepjaté na prsou a kolena pod bradou.

Díval se na má vítězná záda, na ránu uzavřenou klínem; díval se na prázdnou stěnu, holé boky, rovnou krajinu; byl přemožen rozkoší a nezbytností.

Byli jsme jedna.

Natáhla jsem se a stala se ještě plošší. Byla jsem plochá jako sám čas. Dotkla jsem se palců jeho nohou; zaúpěl. Když jsem k nim přiblížila rty, nedokázal už setrvat v nehybnosti, prohnul se a já jsem sklouzla na špičku jeho údu; se zaťatými svaly jsem si brala všechno, co dával. Hryzala jsem ho do chodidel, abych se ujistila, že je živ a zdráv, a on se pode mnou hroutil. S bolestným křikem tvořil, prohnutý jako svého času Matka, drobil se mi pod rukama a vydával, ačkoliv nechtěl.

Nakonec jsme zůstali ležet, bez pohnutí, vyčerpáni. Uzavřel svou hrůzu do semene, které teď vycházelo ze mě, jednolité a skvostné jako růženec.

Měl zavřené oči. Já jsem se soustředila na nový půvab svých nohou a stehen, a když ze mě opadla největší únava, začala jsem do sebe soukat zbytky posvátné šňůry. Otevřel oči a pozoroval, jak nakládám s věcí, kterou odhodil. Nepřetahoval se o ni. Když jsem dojedla, neposkytl mi žádnou útěchu.

O několik dnů později má váha vzrostla tak, že mě to vyděsilo. Věděla jsem, že v sobě nesu srdce navíc, ale netušila jsem, že bude tak těžké. Ztloustla jsem přes noc, jako bych z muže vysála život, proměnila ho v polštář a nacpala si ho pod šaty.

Nebyla jsem o nic spokojenější než předtím. Pozřela jsem ovci, a hebkost nikde. Můj muž se díval na mé břicho radostněji než já. Mě nechával ve stínu studené hory, vyhladovělou, špinavou, s nastraženýma ušima.

Naše rozmluvy se měnily v ticho dřív, než byla vyskládána všechna slova, a jeho hlas nepronikl hlouběji než k některému z medových zákoutí, jimiž bylo naplněno mé lůno. Dítě, které mi nafukovalo pupek, nebylo spojené se mnou, ale s ním, s jeho hlasem, špičkou jazyka, se rty, a pokaždé, když můj muž promluvil, zvedalo bradu a zarývalo ji do mých tkání, do měkkého klenutí, které znalo lépe než já.

Má sestra mi pověděla toto, Když muž nechce, sází jedovaté stromy. Přátelí se s tisem, pěnišníkem a vavřínem. Trny jsou pro něj málo, potřebuje jed.

Toto mi pověděla sestra, v noci, když jsem pozorovala své břicho, kozí kůži napjatou přes hlavu neviditelného brouka.

Plody jeho setby nezahání hlad. Pokud štěpí, štěpí pro sebe.

A když se pohnula, spatřila jsem za jejím ramenem nebe poseté hvězdami. Můj muž v podobě štíra po něm sekal ocasem. Viděla jsem svou tvář, bledý stín jazyka kmitající patrem, a viděla jsem, jak můj muž ocasem srazil jednu z hvězd, takže padala dlouhým obloukem, dokud se nezastavila o mé tělo. Pronikla do mého života, vstoupila do lůna.

Počala jsem.

Pohlédla jsem na sestru, která to věděla ještě předtím, než se to stalo.

Tak jsem platila za dlaň lapenou proudem, za sestřinu ruku laskající elektřinou nabité dráty, za opuštěnou rozkoš jejího útěku.

I bradavky hledaly u mého muže.

Nepovedly se?

To nemohu říct.

V zimě jsem porodila dvojčata. Byla tak bílá, že je sestry od sněhu rozeznaly jen podle rtů, a i když mi to nechtěly prozradit, byla k sobě srostlá. Poznala jsem to podle krve, kterou mělo jedno z nich na patě a druhé na prstu.

Spojoval je tenký plátek, zvlhlý kousek kůže, jeskynní údek, který sestry rozlomily dřív, než děti stačily zaplakat.

Vyklouzly ze mě postupně, nejprve syn a za ním, s ukazováčkem přitisknutým k jeho patě, dcera. Syn vyšel po zádech a dcera po břiše, mohla si tedy právem stěžovat na to, že přišla o část těla.

Od začátku se obracely k mému muži. Kutaly u něj s nadějí na mléko, a protože se nedočkaly ani mléka, ani trpělivosti, musely se držet u mě. Přesto se za mým mužem otáčely tak často, až se jim na krku vytvořila malá proláklinka.

Na jména si Aniela nevzpomíná.

Jména? Měly jména?

Jejich oči byly průsvitné.

Copak při pohledu na dno rybníka lze uvažovat o vodě?

Dobře, jmenovaly se

Odplata a Zadostiučinění pro mého muže a Žárlivost a Nejistota pro Annu.

Obtáčely mi kotníky. U ní bych to pochopila, už se narodila s rukou vraženou do cizího těla. Ale její bratr?

Dusily mě.

Mou chůzi zbavovaly lehkosti.

Sedávaly v koutě a mudrovaly.

Matko, řeklo pak jedno z nich. Nemůžeme tě vystát.

To je dobře, odpověděla jsem. Protože ani já vás.

Otevřela jsem jim dveře, aby mohly odejít.

Pamatuji si, že Anna se zakousla do klobouku.

Dvojčata.

Bystřete si hlavy, říkala Anna, když se vydávala ven. Přemýšlejte! A házela jim hlavolamy, číselné hříčky a rébusy, nad kterými se dvojčata pokaždé zastavila, upustila od pronásledování a dala hlavy dohromady –

Posadili se na zem, bratr se sestrou, čelo vedle čela, ruce zaklesnuté do sebe, sestra s bratrem, a třeštili oči na úkoly, které byly nad jejich síly, překážkou stejně nepřekonatelnou, jako je cihlová zeď.

Když se Anna vrátila, nalezla dvojčata ponořená v hudbě nebo v malování; papíry s hádankami ležely rozkousané a provlhlé v koutě.

Ona skládala hudbu a on maloval, ale když chtěli, mohli si to vyměnit. Čísla, která jim předkládala Anna, v nich probouzela zuřivost. Někdy jsem je pozorovala s obličejem schovaným za knihou a slyšela jsem, jak se jim uvnitř lebky přesýpají kameny. Nedokázali se odtrhnout od proudu čísel a zkoušeli se jím přebrodit, dokud je zuřivost úplně neoslepila. Potom jsem si raději zakryla tvář a poslouchala, jak hryžou a dáví limity a integrály. Neúspěch v jedné věci v nich probudil touhu vyniknout v druhé, dlouho do noci se pak těšili hrou a chrlením barevných odstínů.

Byli sami.

Svět se jim odrážel v matných neočištěných ploškách, rozkládal se v struktuře krystalu. Hudbu vnímali jako teplo a barvy jim praskaly mrazem. Zvuk houslí je dojímal k slzám a symfonie slyšeli v jejich prvotní podobě, rozepsané pro jednotlivé nástroje. Nedokázali však vyřešit ani tu nejjednodušší rovnici. Stále znovu se nechávali porážet nezávisle proměnnou, Anniným kloboukem, kapkou červeně na vrcholu snové kotangenty, která byla nad jejich chápání.

Mé děti, průvodci životem.

Prominou, že jsem jim nebyla laskavou fenou. Ano, staraly se ony o mě, a bylo to proto, že jsem buď byla slabší než ony, nebo ony byly silnější než já.