ANIELA Josef Holman

kdysi
/vtékání/

Svého muže jsem našla podle spodků.

Mezi jemným prádlem jsem si všimla prádla s jmenovkou Josef Holman. Bylo načmárané na bílém tkalounu a špatně přišité. Znala jsem to jméno z doby před válkou, jmenoval se tak otcův nadřízený. Chodíval k nám na obědy a nosil matce květiny.

Nás si nevšímal, jako bychom nebyli. Oblíbil si matku s otcem, nikoliv jejich děti. Odolal slintákům i nesmělým dětským útokům na své kapsy.

Kdyby koupil pro matku méně květin, mohl nám přinést bonbony.

Když jsem to jméno (Josef Holman) zahlédla poprvé (modře lemovaný kapesník, v pravém rohu černobílá šmouha), věděla jsem, že je to on.

Muž s květinami.

A přitom míval ruce zasliněné šílenci a lunatiky.

Řekla jsem to Almě. Podívej, asi jsem našla někoho, koho jsem znala před válkou. Je celý a živý a chce čisté prádlo.

Alma se učila anglicky. Celé dny ležela v knížkách nebo obíhala město a čenichala.

Co budeš dělat? zeptala se.

Nejprve jsem ho chtěla vidět. Počkala jsem, až si přijde vyzvednout prádlo. S rukama zabořenýma v pytli se špínou jsem slyšela, jak děkuje a odpočítává peníze. Pozorovala jsem ho škvírou mezi pultem a stěnou.

Byl to on, stále stejný, s tváří účastnou jen pro to, co ho zajímalo.

Neměla jsem chuť se mu ukazovat. Poznal by mě? Měl by radost?

Žila jsem s Almou, která se chystala k odchodu. Měla několik známostí a černou otevřenou ránu na chodidle. Někde si zranila nohu a teď se nemohla hnout; kam Alma, tam hnis. Nedokázala chodit skrytě, neviděna. Plakala bolestí. Nemohla jít do postele s nikým jiným než se mnou, protože když si sundala obvaz, všechno promáčela krví černou jako inkoust. Každý večer si nohu omývala vodou s dezinfekcí, stahovala ji obinadlem a cpala do střevíčku. K ránu se vracela utahaná, s podrážkou promočenou hnisem, tiskla se ke mně a líbala mě na krk.

Ve světle lampy jsme zkoumaly, jestli jí noha nečerná víc; kotník je hranice, říkala Alma, a pak chci umřít. Až na černou štěrbinu v patě však zůstávaly její nohy čisté.

Musíš se o sebe postarat, řekla Alma, když jsme vylévaly hnis z jejích střevíců. Protože já to neudělám. Neodvedu si tě s sebou.

Dívala jsem se, jak si natahuje punčochy a připíná podvazky.

Plížila jsem se za ním.

Sledovala jsem, co jí.

Pozorovala jsem, jak si zapaluje cigaretu. Vykouřil ji do poloviny, pak ji uhasil o zeď a zastrčil zpátky do kapsy.

Následovala jsem ho až k domu, ve kterém bydlel. Stály před ním dva akáty. Opřela jsem se o ně a dívala se k oknu, které se rozsvítilo. Jednou mě doprovázela Alma. Schovala se v průjezdu.

Jsou z něj cítit prachy, řekla. Ale to je všechno.

Večer jsem nemohla usnout. Do tmy ukapával Almin hnis.

Stále ještě byl obklopený květinami. Každý týden je nosil do jednoho z domů na nábřeží. Něco z něj dobýval, stonky, pestíky, okvětními plátky.

Ženu.

Občas se spolu procházeli. Opatrně ji vedl za loket.

Šla jsem se podívat na zvonek a přečetla si její jméno.

Otevřela jsem popelnici před domem; hnijící listí, pár ztuhlých poupat.

Krájela jsem mýdlo a myslela na něj.

Prsty objížděl okraje našeho ubrusu a dotýkal se matčiny ruky.

Bratřil se s otcovými rameny.

Ona byla učitelka klavíru. Dávala hodiny několika starým slečnám. Každý večer nejprve zatáhla závěsy a teprve potom rozsvítila. Někdy nechala vázu i s květinami od něj stát na okně.

Byla bezbranná. Dostávala od něj květiny, cpala je do vázy a potom do popelnice.

Pozorovala jsem ji z nábřeží a útroby se mi stahovaly.

Hodila se pro něj?

Byl zamilovaný do mých rodičů. Vedl dlouhé hovory s otcem a přitom obíral matku očima. Byly jsme děti, a proto nás poslali do vedlejšího pokoje. Zůstala jen sestra Marie, které na odchodu sotva stiskl ruku.

Má peníze, to je vidět. Přesto jeho milá baští vejce s brambory a dívá se při tom na bílé růže schnoucí plátek za plátkem.

Co budeš dělat, řekla Alma a hleděla do černého světa své rány.

Záviděla mi ho?

Oběma rukama držela chodidlo a tiskla rozchlípené okraje k sobě.

Když zjistila, že Josef Holman usiluje o ženu, tak jako předtím usiloval o její rodiče, poklesla na duchu. Překvapilo ji, že někdo z její minulosti je schopen takové činorodosti. Sama se měla za mrtvou. A zatímco drhla špinavé spodky, on se dobýval do těla ženy. Dělal si na ni nárok. Neztrácel čas. Spoléhal na sílu trnů a pylu. Růže, gladioly, lilie. Zatím se držel při zemi. Pastelové barvy, nic výstředního. Snad vůně; učitelka je odnášela do popelnice ještě v plném květu.

Aniela myslela na jeho tělo, stín převlečníku, tichý šelest, se kterým odkládal v chodbě klobouk.

Vstupoval do jejich domova s jistotou, za kterou se sám styděl. Snažil se mírnit prudkost chůze, pronikavost hlasu a samozřejmost, s jakou si nabíral z mísy polévku; napřed se nasytil a teprve pak se zeptal, Smím?

Záhadným způsobem překonal pět let a nezměnil se.

Opustil to, co je spojovalo.

Začala ho pronásledovat. V tom vynikala. Držela se jeho stop a nepustila. V noci za ní chodili Almini příbuzní, lomili rukama a děkovali Bohu, že Alma není jako ona. Našla by je během několika dnů, vlámala by se do jejich krajiny stínu.

Smála se s Alminou babičkou a v duchu myslela na něj. Ráno čekala před jeho domem, vtisknutá do akátu.

Následovala ho do tramvaje. Byl slepý, nikdy z ní neviděl ani špičky bot.

Pracoval ve stejné nemocnici jako před válkou. Bylo to dobré místo, zaručovalo tlusté doutníky a kašmírové vesty.

A květiny, ovšem.

Trvalo osm minut, než došel ze zastávky tramvaje k bráně nemocnice. Zapaloval si přitom cigaretu, sirku vsunul zpátky do krabičky. Jednou mu vypadla tabatěrka a Aniela mu ji podala, poděkoval jí a pokračoval v cestě. Zachránila mu stříbro a pět cigaret, a on ji nepoznal.

Domů odcházel nepravidelně. Stálo ji spoustu času a nervů, než to zjistila. Přestala kvůli tomu pracovat v prádelně. Stála před nemocnicí a civěla na prázdnou cestu. Nikdy tam nebyla sama, pokaždé se našel někdo, kdo společně s ní zíral do oken s mléčným sklem.

V úterý a v pátek odcházel před pátou. Na chvíli se zastavil doma a pak se znovu vydal do města. Koupil květiny. Zazvonil na učitelku klavíru.

Učitelka klavíru otevřela okno, on jí pokývl hlavou (klobouk nesundal) a ona seběhla dolů, aby mu odemkla. Nikdy mu neházela klíče. I s květinami zmizeli za dveřmi a Aniela osaměla. V krátké chvíli stihla prozkoumat obsah popelnice (podle mazlavých květů pod hromadou odpadků zjistila, jaký pugét přinesl minule).

Někdy se objevili tak rychle, že Aniela sotva stačila zaklapnout víko popelnice a zmizet za rohem.

Prohlížela si je. Ona mluvila. Sypala ze sebe slova tak rychle, že její hudba určitě nestála za nic. Na rukou měla sítěné rukavičky. Pečovala o své tělo. Měla hezké nohy.

Byla hezčí než Anielina matka. Svým jazykem rozhoupala vodu v řece.

Aniela je nevrle následovala po nábřeží, krok za krokem. Ona vtisknutá do něj, obezřetná. Smáli se jen tak, jak se slušelo. Stěží zachytila jejich hlas.

Když nebyl doma, šla se podívat na jeho dům. Opustila akáty a stiskla kliku, jemně do dveří zatlačila ramenem. Schody, zábradlí, cestička k jeho bytu, dveře s vizitkou. Okno do světlíku. Prsty se dotkla parapetu, klíče se nevzdal ani na okamžik, hřál ho v kapse.

Protější okno s květinovým vzorem, úzké a pootevřené. Světlík. Podívala se na jeho dno, kámen a holubi, vlhký papír. Okno protějšího bytu, opět květy ve skle, škraloup zamžený špínou.

Studený vzduch. Otevřela mu plíce. Zkusila se natáhnout, chvilku visela nad propastí, nerozhodně. Snažila se vyslat prsty k protějšímu oknu. Nedotkla se ničeho než proudu špíny visícího v prázdnu.

Vzdychla. Stáhla se zpátky. Jeho doupě na dosah ruky.

Musí překlenout čtverec zaneřáděného nic.

Vymyslela plán.

Odhodlala se k činu.

Každý týden pozorovala, jak kupuje květiny a na rohu je zbavuje balicího papíru.

Nakonec už to nemohla vydržet. Všechno se v ní sevřelo. Prskala do koruny akátu, pod kterým stála, vrásky na kmeni měl jako ze žuly.

Přinesla si prkno. Provaz měla stočený do klubíčka, připevněný na břiše.

Zákruty lana.

Osma konopí.

Prkno si nesla pod paží, krátkou hranu stromu pro jeden krok.

Vecpala se s tím do jeho domu, přelom schodiště vykroužila ladně jako pták.

Okno vedoucí z jeho koupelny bylo něčím přichycené, nemohla se dostat dovnitř. Šťouchala do něj prknem, dokud neuslyšela tlumenou ránu, z druhé strany vypadla dřevěná zarážka.

Uviděla šero jeskyně.

Položila prkno na parapet a spojila se s protějším oknem, stačil jeden krok, rychlý pohyb, při kterém naslouchala praskotu domu. Proběhla jeho útrobami tak bezpečně, jak jen mohla.

Prkno stáhla za sebou a pustila do světlíku.

Ocitla se v jeho koupelně. Chodidly vymetla loužičku, která tu po něm zůstala.

Opláchla si ruce, karma stála na lvích nohách, a proklouzla do nitra bytu, s provazem pevně utaženým kolem boků.

Parkety lesklé jako olej, sešikované. První zprava praská. Sukno na psacím stole napjaté, poškrábaná podložka.

Závěsy na tlustých skobách, přepásané širokou portou.

Chycená jako plamen ve sklenici si prohlížela stěny. Za oknem stín dvou akátů, šum. Barvy, které znala z jeho oblečení, šedá, hnědá, světle béžová, opojení nenápadností. Láhev s vínem, přičichla k zát­ce a trochu se napila, jako by jí jazyk prošel plesnivou třešní.

Křišťálový lustr s třemi rameny.

Zkusila ho sundat, opatrně, tak, aby nerozbila žádnou ze skleněných slz. Jsou ukotvené tenkými drátky, a když se jich dotkne, rozcinkají se tak hlasitě, že se Aniela strachy zpotí a konopný pás jí sjede z boků.

Nechce po sobě zanechat spoušť. Nic, čeho by mohl litovat.

S vypětím všech sil táhne lustr do kouta, pomalu, aby nepoškrábala parkety.

Pak rozuzluje lano, prosolené potem. Na hák ve stropě nedosáhne, hryže si rty a zalyká se zlostí, s čím ještě bude muset hýbat? Prohlíží si psací stůl, ale nakonec se rozhodne pro knihy. Naskládá na židli několik tlustých svazků, vyhoupne se na ně a protáhne provaz okem háku. Pak vrátí knihy zpět. Zapomněla si sundat střevíce, a teď si všimne, že jednu z nich ušpinila.

Boty si však nezuje, ani když na židli vystupuje podruhé. S oprátkou na krku chvíli přemýšlí, uvažuje, jestli vystaví tvář oknu nebo dveřím. Je vlhká, třpytí se víc než lustr, který před chvílí sundala.

Elektřina neví kudy kam.

Aniela je těžká, ale hák drží ve stropu pevně, byl zapuštěn shora.

Vedle Anielina těla visí dráty. Nedokázala se jich zbavit.

Špičkou nohy zavadí o židli. Odkopne ji. Zůstane viset nad zemí, oprátka ji jemně tahá za bradu. Dýchá se jí tak špatně, že raději vystrčí špičku jazyka.

Houpá se vedle okleštěných drátů a čeká. Nudí se. Připadá si neužitečná. V porovnání s křišťálovým lustrem neužitečná je.

Doufá, že se promění v černý krápník. Své setkání s Josefem Holmanem si nedovede představit jinak. Šarlatový kopec kůže visící ze stropu, metamorfóza světla.

Zatímco on bude zuřivě cvakat vypínačem, její tělo se zbaví vlhkosti. Opustí svět, přisedlé ke stropu jako sasanka, šedesát centimetrů od podlahy.

Bolí ji to. Spáry mezi parketami jsou vyplněné včelím voskem a prachem. Zkouší zvednout ruku a zahýbat chodidlem, střevíce jí visí na špičkách prstů. Rukou se došplhá k oprátce, zatne do ní prsty. Zuřivost po čemkoli. Po životě možná větší, uvědomí si, když nejistým pohybem zkusí oprátku uvolnit. Musela by mít krk jako květinu, aby tohle přežila.

Rozpadá se na barevné kousky, sype se od stropu jako střepy zrcadla, tenké fialové plátky.

Lustr odložený v koutě čeká, benátské sklo se konkurence bát nemusí.

Když se Josef Holman vrátí domů, překvapí ho podivný zápach. Venku už se setmělo a on otáčí vypínačem tak dlouho, dokud nevyhodí pojistky.

Lustr v koutě se rozčileně chvěje, elektrický úhoř možná, ale sasanka Aniela svítit nebude.

Nakonec Josef Holman škrtne zápalkou. Anielu vidí jako fialový plamen. Nelekne se. V pokoji se vyzná i potmě. Najde židli a postaví ji Aniele pod nohy, přitiskne se k ní, koleno ke koleni, pánev k pánvi, břicho k břichu, a nachází v jejím zátylku uzel, nepovedený, amatérský, nelze s ním hýbat nahoru ani dolů. Opatrně se Aniely dotýká a postupně poznává známé rysy, přítelův nos a mlhu nad očima, úzké boky jeho ženy a kulatou bradu s důlkem, přísný profil, profil Alberta Boernera a jeho ženy Ety. Prodírá se provazci Anieliných hoven a hmatá její stehna a břicho; má pocit, že se mu tu pověsila celá rodina, rodiče i s dětmi, kterých si nikdy nevšímal, ostrá žebra, bezvýrazná ňadra a hrdlo nalité jako hrozen.

Nožíkem na doutníky, který vyňal z kapsy, řeže její provaz.

Nakonec se rty přisaje na krkavici a počítá údery.

Je zdravá jako ryba, jenom přidušená a posraná.

Ta ostuda!

Řekl mi, abych mu vyprávěla o svých snech.

Jako bych spala neznámým druhem spánku, s konopnou zátkou, s hrdlem zajištěným provazem.

Byl zvědavý na mé sny.

Do těla se mi vrátila krev. Jídlo zpět do žaludku. Odvedl mě do koupelny. Karma na lvích nohou ohřála vodu. Zavřel za sebou dveře.

Všechno pryč, oblečení, obsah střev, kůže.

Ve vaně jako v rakvi. Třetí nálev čistý, sladký.

Roztřásla jsem se tak, že vana putovala ode zdi ke zdi.

Albertovo tělo s ženským klínem.

Musel mi dát injekci.

Nebyl to její první pokus o sebevraždu.

Lustmord.

Co si myslela?

Že všechno dobře dopadne? Změní se v plamen, včelu, kapku smůly, v kousek dobře známý, hladký a bezpečný?

Myslela si, že projít smyčkou je jako stát se královnou?

Přemýšlela nad tím, když v pokoji Josefa Holmana ztrácela dech; uvažovala o svých střevících, nebo o kyslíku?

Domnívala se, že se stane lampou, chtěla prskat světlo, bytnět večerem?

Tělo u stropu, podivný kus masa.

Nezneviditelněla.

Špičky konečně mohly volně vydechnout.

Nebyl to její první pokus o sebevraždu.

A v jakémkoliv prvenství nelze opomenout Magdalénu.