ANIELA Anna

nyní
/oddech/

Od chvíle, kdy se to stalo, řekne Aniela, až doteď, neuplynula ani vteřina.

Cítí to v sobě jako oblouk.

Snad most, pod jehož klenutím se dějí Věci.

V kavárně, kde se sešly, Anna roztrhne balíček cukru a vysype ho na desku stolu, prsty z něj doluje sladké klenutí. Aniela sklopí oči právě ve chvíli, kdy Anna řekne, Tady je začátek.

Podívá se na matku, rty mají úplně stejné, a když to Anna vysloví (Magdaléna, řekne), pohnou se Anielina ústa.

Na konci mostu Marie a mezi ní a Magdalénou bezčasí.

Anna to ví, a přesto se jí to dotýká. Rozpláče se.

Všechno, co bylo po Magdaléně, se buď stalo ve světě stínu, nebo se nestalo vůbec, řekne Aniela, když Anna přestane plakat. Vezme ji za ruku. Ty mi rozumíš.

Tu Anielu si nesu v sobě a nejsem jí opuštěna, stejně jako ona si nese mne a já ji neopouštím.