ANIELA Josef Holman

kdysi
/vtékání/

Na podzim se slunce pohybovalo mimořádně rychle. Aniela stále nevěděla, jak se zmocnit Josefa Holmana.

Naučila se psát na stroji a přepsala otcovy rukopisy. Na některých poznala písmo své sestry Marie. Když ukázala Josefu Holmanovi úhlednou hraničku papírů, jedno písmeno jako druhé, zaradoval se a přinesl ze své pracovny další složku, dopisy a narychlo naškrábané diagnózy.

Seděla u kuchyňského stolu a cítila, jak jí slunce prochází obličejem.

Když se zbavila Alminých příbuzných, zůstala beze snů. V noci do jejích útrob, kromě dechu Josefa Holmana, nevstupovalo nic.

Byla sama.

Vyšla si na procházku s Magdaléninou tetou.

On mě nechce, řekla.

Žena po jejím boku se překvapeně zastavila.

Pojď, řekla a sevřela Anielu v náručí.

Odvedla ji do prádelny a chvíli se probírala kopičkou vypraného prádla. Potom vytáhla košilku, kalhotky a podvazky, kurví majetek, lehký jako sen.

Pozorovala, jak Anieliny bradavky škrábou o krajku. Pomohla jí připnout punčochy. Vyzbrojila ji jako rytíře.

Byla přesvědčená, že kousek hedvábí srazí Josefa Holmana na kolena.

Měla jsem to na těle jako zbroj. Prsa v hladké skořápce, klín uzavřený pavučinou. Šla jsem po chodníku a vyhnula se akátům, už jsem se nepřátelila se stromy. Do domu Josefa Holmana jsem vešla středem. Neskrývala jsem se. Prádlo na mém těle zářilo.

Ještě nebyl doma. Zastavila jsem se v koupelně, abych se naposledy prohlédla.

Chtěla jsem ho zlomit krajkou, udolat perletí.

Uměla jsem toho tolik, stačilo jen se přiblížit.