ANIELA Matka

kdysi
/žár/

Když jsem od ní odcházela, líbala mě na rozloučenou.

Matka.

Ta, která poroučela větrům.

Měla silné ruce; přivinula mě k sobě a počastovala sladkou vůní; pod její paží hebko.

Nedalo se jí odolat, tiskly jsme k sobě tvář. Koutkem oka jsem viděla její zápisník.

Jazyk měla jako sladké dřevo; tělo beranidlo.

Přešlápla z nohy na nohu, držela mě v objetí.

Dechem mě ovanula jako vějířem, ani stopa po něčem nečistém.

Když se měnila v kamenného bůžka, věděla jsem, že by mi mohla patřit.

Nádoba hrůzy.

Navštěvoval ji ten, za koho byla provdána. Vzal si její šperky, při každé návštěvě si něco odnesl. Nejprve náhrdelník s přívěsky a potom prsteny, které si v záchvatu cpávala do úst.

Připravil ji o klid. Už ráno vycítila, že přijde, tiskla ucho ke dveřím a pak spěchala do protějšího kouta a zakrývala si obličej prsty.

On se zpočátku mohl přiblížit až k ní, po chvíli se uklidnila, seděla způsobně vedle něj a nechala se hladit po ruce. Jednou, po jeho odchodu, ji našli ztuhlou jako kus dřeva, prsty na nohou zkroucené a zaťaté do bot takovou silou, že proděravěla podrážky; dva dny ji nemohli odtrhnout od židle a sestry jí musely masírovat tělo kafrem. Od té doby měl zakázáno se s ní setkat tváří v tvář; musel se spokojit s okénkem ve dveřích.

Ona sedávala na podlaze a dívala se na okénko zatažené záclonou tak dlouho, dokud se neobjevil jeho obličej. Někdy to trvalo celý den. Několikrát jsem ho doprovázela. Zabořil hlavu do záclony a sevřel v prstech kliku; opřít o sklo se neodvažoval.

Pověz mi o jeho šatech, napsala Matka do fialového sešitu.

Voní jasmínem, odpověděla jsem, křídou a olejem.

Jsou z šedé vlněné látky, z tvídu. Vypadají, jako by je někdo posypal sněhem a popelem.

Jedno žere druhé, napsala ona. Pověz mi víc.

Když jsem mu v zimě sundávala svrchník, ustřihla jsem kousek vnitřního lemu a vložila ho do Matčina sešitu. Přijala ho tiše, nechala ho projít všemi stránkami a potom svým zažívacím traktem, jedno žere druhé; vydělala ho rozložený na jednotlivé nitě hned vedle dveří.

Aniela.

Dosud ve své pracovně, před schůzkou s Marií, stydlivě se usmívá.

Samozřejmě, že jsem si zjistila Matčino jméno. Ačkoliv se mi do toho příliš nechtělo.

Nevyslovuje ho. Někdo jiný už to udělal za ni, na první stránce fialového sešitu. Inkoustovou tužkou, která se musí trpělivě slinit.

Když jsem ji umývala, vzala mou ruku, prst, a vložila ho do sebe.

Zadržela jsem dech. Tohle jsem chtěla?

Nezaváhala.

A potom náraz, uzel ztvrdlé tkáně. Dítě trilobit, kost namísto masa, dobře opevněné město.

Majitel tvídového obleku se činil.

Musel mít hodně ostrou břitvu, nabroušený obelisk.

Šla jsem si přečíst její anamnézu, ale registrační skříň byla nedobytná.

Pak už se mi nechtělo pátrat po jejím osudu, stačilo, že jsem měla ruku uvnitř.

Po mně v ní nebyl už nikdo, zůstaly jsme dvě, obdivovatelky sošné dělohy, vytesané z křemene.