ANIELA Marie Pokoj

nyní
/touha/

Má tmavé šaty, stažené páskem. Sahají jí do půli lýtek, a když se posadí, obnaží kolena v lesklých punčochách. Jednu ruku položila na opěradlo, dlaní si zakrývá tvář, druhá ruka jí spočívá v klíně.

Poslouchá Marii.

Protože ji vidí jen nedokonale, opře před dalším setkáním o stěnu zrcátko, ve kterém ji může pozorovat dosytosti.

Miluji, řekla Marie, když se poprvé posadila na mou pohovku. Vyzula si střevíce, zvedla nohy a opřela se. Šíji měla strnulou, prsty zaťaté do dlaní.

Ano, řekla jsem.

Zbytek hodiny proseděla beze slova. Jakmile se ozval budík, ohlašující konec našeho setkání, vklouzla do bot, vzala si z věšáku kabát a počkala, až jí na rozloučenou podám ruku.

Posadila jsem se na její místo.

Řekla: Miluju, anebo ještě víc?

Už tehdy, pár chvil po jejím odchodu, jsem si nemohla vzpomenout.