MARIE Aniela

/přítoky/

Na tvrdé pohovce, připomínající máry.

Aniela čeká.

Na tvrdé pohovce, připomínající máry, upírám oči před sebe.

Aniela čeká s pootevřenými rty.

Od chvíle, kdy mě začala milovat, poslouchá ústy.

Vím přesně, na co myslí.

Nezajímá ji nic z toho, co říkám.

Mohla bych se ukřičet, a s ní by to ani nehnulo.

Zabývá se vlastními vzpomínkami, přesvědčena, že to nepoznám.

Nemá strach, že bych ji mohla přistihnout.

Marie.

Stočená na pohovce v Anielině Pokoji. Kostnaté hnízdo, morek jí svítí, a oči.

Když je hlava skloněná k prsu, řekne, tak jako při čtení…

Objeví se trojúhelník, šeptne Aniela.

Objeví se trojúhelník, řekne Marie. Ruka podpírá čelo, ze tmy vystupuje terč.

Opakuje se to stále dokola.

Roubení slité z brady, prsou a paže.

U matky tvořily jednu z jeho stran dveře s klíčovou dírkou.

Znám to, řekne Aniela.

Tudy se vchází dovnitř, řekne Marie. Otvorem ohraničeným teplem těla. Místem, které není.

Tudy se vchází dovnitř.

Kam?

Marie sní o jehle s ostrou špičkou, o ševcovském šídle, pronikajícím Anieliným břichem.

Do léviovského domu, odpoví.

Nemluvila o ničem jiném.