ANIELA Mína

kdysi
/žár/

S Mínou jsem se rozešla ve zlém, protože to nešlo jinak, a dodnes kvůli tomu pláču.

Mína zloděj, sestra špíny. Sama se připravila o útěchu. Zůstala obklopená dřevem a hadry, v kolébce snu.

Tak si zamilovala Annu, že ji nemohla nechat nahou. Když jsem pro Annu nečekaně přijela, našla jsem ji oblečenou jako princeznu. Mína ji měla na klíně a čechrala jí pentle. Do dálky svítila perletí. Jako slunce svítila, a měsíc, až jsem si musela zakrýt oči. Oslepla jsem pro svou dceru zahalenou v aksamitu.

Vzpomněla jsem si na Matčiny šaty, ocelový korzet, řadu knoflíků a háčků, uviděla jsem škrabavé límce a šněrovadlo zapuštěné do páteře. Míniny stehy, pevné jako škrtidlo.

Annu změnila v přízrak, na hlavu jí posadila klobouk, ohyzdné zvíře z tuhé krajky, smělé a dobře nakrmené dráty a peřím.

Nevěděla jsem, co počít.

Míno, zavolala jsem. Míno, Šičko, vrať mi dceru.

Vyděsila se. Vyděsila se tak, že polkla špendlík, kterých měla plná ústa.

Odložila krejčovský metr. Zastavila práci.

Ach, dceru jsem z ní nedostala hned. Byla do ní zaklesnutá zuby nehty, olemovala ji a vetkala do svého těla. Musela jsem se s ní dlouho potýkat. Stále nechtěla povolit, až mi začal docházet dech. Nakonec jsem vložila ruku do jejího košíčku na šití, celou ruku jsem tam vtiskla, a vytáhla ji obsypanou jehlami. Nalezla jsem však Míniny paličkovací hůlky a s nimi, jako stříbrné vlákno, dlouhou bílou nit.

Hodila jsem je daleko od sebe a Mína zaúpěla. Rozběhla se za nimi a pustila mou dceru.

Tak jsme obě dostaly, co nám patřilo; Mína paličky s nití, která stínala trávu stéblo za stéblem, a já Annu.