ANIELA Magdaléna

kdysi
/strnulost/

Kromě dřeva, uhlí a elektřiny se ve většině domácností používal svítiplyn. Dal se využít i tak, jak to udělal pan Börner, když ho sobě a Magdaléně pustil před spaním. Na co myslel, než se propadl do temnoty, není známo. Jeho dceři Magdaléně se zdál sen. Skákala v něm z hvězdy na hvězdu, a čím víc se plnila plynem, tím byla rychlejší. Nakonec si připadala jako řeka, závaží nebo přesýpací hodiny, spokojená a neústupná, valila se vpřed. Brala s sebou všechno, písek, trny a jehličí, obyvatele lesa i ty, kdo jím jen procházeli.

Plynula. Rozlévala se jako oceán.

Posléze odložila všechny nepotřebné věci. Splývala s krajinou, ráno jí bylo večerem a dny plynuly bez přerušení, sladce a opojně. Tonula v modré barvě a bílou propouštěla mezi prsty, beze spěchu.

Neviděla nikoho než sebe; když vešla do krajiny, zapomněla. Rozevřela rty, pohyb ji změnil v modrou šmouhu. Sepjala ruce a prohnula se do oblouku, obličej pohřbila pod chodidly, černými polštářky s vějířem nachových prstů (umírám snad, napadlo ji).

Stala se kruhem, nebylo nic než ona, oči a ústa nepoužívala, uši smotala a vtáhla do sebe.

Vyplňovala prostor. Sama byla vyplněna. Nezbylo v ní už žádné místo, skulina nebo špatně dovřená západka, kde by nebylo modro.

O poslední kousek jejího srdce, menší než špendlíková hlavička, se strhl boj.

Venku se mezitím rozednilo.

Magdalénin otec, zahryznutý do vlastní ruky, se vklínil do pohovky.

O pár hodin později, když je vynášeli, pohnuli Magdaléniným tělem a její srdce opustil kousek kalu. Nebyl ještě pevně usazený a dal se snadno setřást. Nechal po sobě blanitý důlek a zběsile poletoval jejím tělem, přetínal korýtka se ztuhlou lávou a zkoušel vyjít rty.

Když Magdaléně vyklouzla zpod plachty ruka, zachvěl se; jakmile křísla nehtem o chodník, proklouzl ústy a vznášel se pryč.

Po chvíli ho do sebe prudkým nádechem vtáhla růžovožlutá socha; přilepil se jí na zuby a nehýbal se, dokud nepominulo nebezpečí jazyka. Potom se spustil do stříkajících vlhkých temnot, nechal se rozmělnit žaludkem a jícnem se vydrápal zpátky nahoru, do plic, a z plic rovnou do srdce, které už trochu znal. Záhy zjistil, že je jiné než to předchozí, vyhublé a skleslé. Přesto se rozhodl v něm usadit, vytáhnout drápky a zahnízdit se, ostrým cípkem se zachytit mezi komorami.

Aniela ucítila bodnutí, když se to stalo. Neviděla však souvislost mezi Magdaléniným prstem vlekoucím se po chodníku a palčivou bolestí pod svým levým prsem.

Okamžik poté, co se namodralý plynek usadil za Anielinou hrudní kostí, Aniela usnula.

Ztuhla a nebylo nic. Nebylo nic. Zvenku to vypadalo jako shluk zvědavých lidí, rozháněných strážníkem. Vyhloubila si v něm místo, vtlačila se do něj, usnula. Odteď na sobě stále bude mít kamaše a nad žlutou hvězdou bílou bradu, omrzající ve studeném vzduchu, se škrábancem pootevřených rtů.

Za okamžik se otočí a půjde domů. Na rohu ji předjede sanitka a pohřební vůz. Když za sebou uslyší hlasy, ohlédne se; lidé se začínají rozcházet. Aniela si všimne bývalých spolužaček, drží se za ramena a pláčou. Mezi jejich nakloněnými hlavami zahlédne ještě něco jiného, uvidí svit vlasů a hladké čelo, zaváhá a vypraví se zpátky. Mine spolužačky, které ji nepoznávají, a stane sama proti sobě. Zalapá po dechu a prohlédne si tělo, které zanechala na silnici, jeho obraz nebo duši, prohlédne si je od kotníků po konečky vlasů. Tělo je nakročené a chystá se vstoupit na chodník, oči upírá do míst, kde ryl brázdu Magdalénin ukazovák.

Aniela nechápe, jak se to mohlo stát. Krve by se v ní nedořezal. Chvilku obchází své druhé já a potom se k němu přitiskne, tělo je tuhé a pružné, v dlaních cítí jeho tep, a když se ústy dotkne rtů, málem se zalkne cizím dechem.

Přemýšlí, jak se se svým tělem znovu prolne. Pozoruje nově vzniklou Anielu a všimne si, že mrká, ústa má stažená a nemůže odtrhnout pohled od prázdného chodníku, takže se (Aniela, hlasitě oddechující a pohyblivá v bocích) jde na to místo podívat. Chodník je prázdný, nenachází na něm ani úštěpek nehtu, milostnou puklinu nebo vlas; po Magdaléně tu není ani stopy.

Vrátí se zpátky na silnici a se stále větším zoufalstvím sleduje svůj odraz. Uvědomuje si, že nějakým způsobem obelstila čas, obtiskla se do něj se vším všudy a teď neví, jak z toho ven.

Dojde ke svému tělu a tiše na ně promluví, láká ho zpět.

Pak polkne a vydá se na roh ulice, odkud se rozběhne a vrhne kupředu, ke stojící Aniele. Na okamžik cítí, že se jejich ruce spojily, nehty se dotkly nehtů a kosti zapadly na svá místa. Potom však sklouzne na zem a odře si kolena. Než se zvedne, otočí hlavu. Ta druhá je tam stále, pravou nohou dráždí obrubník a zírá před sebe.

Vrátila jsem se domů. Šla jsem po špičkách a neohlížela jsem se. Věděla jsem, že tam stojí.

Šla jsem schýlená, oči vybledlé hrůzou, zlomená, bez oděvu, šla jsem sama.