ANIELA Marie Smrt

stále znovu
/pohyb/

Nemám strach.

Na krátký okamžik jsem zmatena, to když si proti světlu prohlížím své ruce, ale nemám strach.

Ve ztichlém pokoji čekám na Marii, jsem ozvěnou spánku.

Ruce mám stále před očima, dlaněmi vzhůru. Překvapuje mě jejich hladká kůže se skvrnou od inkoustu na pravém prostředníku.

S rukama napjatýma čekám, trpělivě a mlčky, v neznámém pokoji, ukázněná, v cárku mladé kůže.

Občas se zvednu a přecházím ode dveří k oknu. Naslouchám. Zpočátku mě zaráželo, jak pomalu a těžkopádně se pohybuji. Jako bych byla stará žena.

Zvolna otáčím hlavu a tisknu ucho ke dveřím, abych nepřeslechla Mariiny kroky.

Jediná radost.

Pak se posadím na pohovku a natáhnu nohy před sebe. Střevíce jsou mi o několik čísel větší a musím si je zavázat pevněji. S hlavou skloněnou zabloudím prstem do úst a narazím na hradbu zubů, řezavou past. Vyděsím se, jako by mým dosavadním domovem bylo hladké bezzubí.

Než na schodech zaslechnu Marii, zbavím se zvyků stařeny. Těším se pružností mladých kloubů a sevřu v prstech ňadra, zasním se nad pánví stočenou v sveřepou pěst.

Potom opustím pohovku.

Lehkým krokem dojdu ke dveřím, pluji závojem černých vlasů.

Zářím.

Lehkým krokem dojdu ke dveřím, kotníky rozechvělé, boky jásot a slast.

Marii vytuším v ohybu schodiště.

Lehkým krokem dojdu ke dveřím.

Jsem rysem v houštinách, jsem hádětem.

Jsem skalní puklinou, jsem říčním dnem.

Opojena, vyjdu jí vstříc.

Na chodníku, v odrané šedi. Bezvýznamná. Tmavým proužkem krve sviní cestu a míří k nosítkům, ukapávajícím blankyt prstu.

V jednu chvíli zvedne hlavu a zaváhá, přivře oči a nechá se proniknout zbytkem snu. Ocitá se v neznámém pokoji, schoulená na pohovce si v čpavém zápachu klisny šněruje střevíce.

Sen není delší než mžik. Potom pád do bdělosti, oběma nohama pevně na zemi. Pohledem vpita do rámu úzkých nosítek.

Pod řídkým plátnem opatrný pohyb, nesmělá črta ramenem.

Aniela otvírá ústa k výkřiku.

V bílém víru se z dřevěných már zvedá Magdaléna, chvěje se a mrzne, stále ještě spřátelena s prknem; rozhlíží se, opásána lněnou nití.

Anielu opouští strnulost, rozbíhá se, letí. S hlasitým křikem se klene přes propast, přichází o rty. Žene se proti bílé stěně, vrhá se mezi rybí břicha, do trnoví akátů; s trýznivou radostí, rozbolavělá, žhnoucí, vrhá se k M.

Vidím ji.

Ach bože, je v bílém.

Vidím ji. Polyká schody, jeden za druhým, zastavuje se v tmavém výklenku a otírá si čelo.

Představuji si její zjasněnou tvář.

Dělí nás několik kamenných vln.

Napínám oči a ona víří v proudu košilek, zalyká se bílou. Vře plátnem a závoji, bledne obsahem Míniných skříní.

Magdaléna.

Potáhla jsem se rozkoší.

V bedrech tiše mi naříká Mirjamka.

A ona! V bílém. Soví let.

Svírá rty. Pne se schodištěm. Obličej rozpuklý, vlněné stádo.

Mezi hřbety ovcí sladká tvář.

Marie, Marie.

Je má.

Mezi hřbety ovcí sladká tvář, cestička v zahradě.

Matka v divokém tanci.

Na konci však. Magdaléna.

Spěchám za ní. Prodírám se liliovým polem, prsty mi váznou v lepkavých kořenech. Otvírám náruč, tryskám radostí.

Letím.

Ona pode mnou. Zvednutá tvář. Ústřižek kozí srsti.

Skok!

Ach, pod nohama prázdno; ach, pod nohama jekot a kvil.

A potom, dosahuji vítězství.