MARIE Dům

/moře/

Domem jsem prošla od sklepa po půdu.

Byl mrtvý, a podle toho jsem s ním naložila.

Spolkla jsem ho.

Vybrala zevnitř.

Rozdrtila jsem ho a vysála.

Vylezla jsem na střechu. Cestou jsem poklepávala na stěny a uvažovala o jejich síle. Viděla jsem, že dům má dobrou kostru, zdi napjaté a krovy sevřené. Za komínem jsem znovu usnula a probudil mě déšť, vstala jsem a přemýšlela, jednou nohou nakročená k městu a druhou zabořena v hřebeni. Okapem se hnala voda.

Když jsem dům začala požírat, zjistila jsem, že ani vlčí tělo není odolné k prachu. Hledala jsem něco, čím bych se mohla zakrýt, a ve svém starém pokoji jsem nalezla plné skříně.

Pak jsme se dala do práce. Všechno, co bylo v domě, muselo ven. Obvodových zdí ani základů jsem se nedotkla, ale zbytku jsem se zbavovala bez lítosti.

Co chceš dělat s mými šaty? zeptala se matka, která mě přistihla uprostřed plenění.

Neměj strach, řekla jsem jí.

Večer jsem je prolila lihem a zapálila.

Matku popudí, když jí slavnostní šaty stráví plameny. Vyčte mi to a snaží se táborák uhasit. Potom si všimne, že se usmívám do dlaně, a posadí se vedle mě.

Nikdy předtím jsem takové věci neměla, řekne. Pálíš mi sny.

Už bys to neunosila, odpovím a ona musí uznat, že mám pravdu. Obě chvíli mlčíme.

Domu se nezbavíš, řekne pak.

Jenom to zkouším, vysvětlím jí.

Matka vycení zuby. Směje se a rozhání kouř rukou; v zahradě není vidět na krok.

Nejdřív jsem spálila nábytek z místností, do kterých nikdo nechodil. Pak jsem oškrábala zdi a odstřihla lustry. Sloupala jsem tapety a vytáhla hřebíky s obrazy; rámy jsem připevnila lepenkou zpět. Vysadila jsem okna i dveře a opřela je o stěnu tak, aby nebylo nic poznat.

Nastražila jsem Léviovým past. Vraceli se a netušili, že přicházejí o své útočiště.

Smála jsem se, když usedali na rozviklané židle a hledali rovnováhu. Žárovka v kuchyni visela na posledním vlákně a podél stěny se táhla špatně zakrytá brázda, kterou posléze vytrhám elektrické vedení.

Neměla jsem s nimi slitování.

Tašku po tašce jsem odnosila střechu; když jsem měla hotovo, zhroutil se komín a některé z cihel mě zasáhly do zad.

Později přišla bouřka a strhala v domě patra. Přečkala jsem ji na zahradě a druhý den jsem se brodila po kolena ve vodě a nehty odstraňovala poslední zbytky omítky.

Pak jsem se posadila a odpočívala. Všimla jsem si, že mezi dveřmi přešlapuje matka. Nafukovala tváře a krčila čelo; když ke mně udělala krok, zavrtěla jsem hlavou. Dívala jsem se na ni tak dlouho, dokud nezmizela.

Kuchyni, ve které se Léviové scházeli, jsem vyprázdnila naposled.

Přišla jsem v noci.

Ach ano, vzala jsem si škrabošku, bílé punčochy a stuhu do vlasů.

Vyprávěli si o bolesti, když jsem se zakousla do drátu elektrického vedení. Obešla jsem kuchyni a žárovka zhasla. Zmatek a chroupání karamelu, pod některými z nich začaly praskat židle. Útěk. Pokračuji v ničení. Tlesknu a stěny se složí, obrazy jsou napadrť. Kamna, hromádka střepů.

Léviové opouštějí dům.

Matka nakonec.

Opustí mě a rány v mých kostech se zacelí.

Jsem sama.

Ohmatávám se, od hlavy k patě jsem pokrytá prachem.

Mezi nebem a zemí čtyři svislé stěny, obloha modrobílá. Dům zůstal pevně usazený. Ční nade mnou a já jsem v něm, držím se jeho základů, oči zachycené v nebi.

Svléknu si šaty a na zahradě zapálím oheň. Nanosím do něj židle z kuchyně a květinové stolky, v nejprudším žáru se jejich mramorové desky vztyčí a zaplanou; jakmile do nich fouknu, promění se ve štěrk.

Střežím ohniště, dokud nevyhasne, a k ránu ulehnu do trávy.

Všechno kolem mě je mokré. Obnaženými zdmi vchází do domu rosa.

Chci ho mít stále na očích. Vstanu a vyberu si místo u dveří, bokem se přitisknu k prahu.

Až nastane čas, vstoupím do něj.

Ticho.

Na krátký okamžik mám pocit, že z domu odešel život.

Tápu podél stěn.

Zbavila jsem se mrtvých.

Prohlížím si zlámané veřeje, prstem okusím zbytky omítky.

Není tu patro, hlavu mohu zvednout jen k blankytu.

Postrádám sykot léviovského jazyka, zmizela pestrost, se kterou se mísily stíny.

Procházím ztichlým polem. Jdu pomalu a občas se zastavím v místech, kde jsem při trhání podlahy krvácela.

Pronikám klidným, sladkým masem.

Nikdo tu není.

Zkoumám strukturu zdi.

Jaká klenba! Hostie oblá až k čelu, kamenný žlab.

Dům je tichý a prázdný, připravený znít.

Kuchyně zlomená v údivu. Zpustošená podlaha, rez. Díry po skobách zahlazené.

Tady to začíná.

Ve středu kuchyně úzký otvor, puklina.

Položím se na břicho.

Mezi kameny a maltou tmavá škvíra, výstřik hlíny. Přitisknu k ní tvář a začichám. Nehtem zavadím o tenký klíček.

Stéblo trávy.

Ze zvuku, se kterým prorazilo podlahu, se rodí nový jazyk.

Marie spí uprostřed sadu.

Až se vzbudí, bude se překvapeně rozhlížet. Zatímco spala, kuchyně se změnila v zahradu.

Zabloudí mezi stromy a radostně se dotkne kmene. Pak začne hledat své šaty. Zamyšleně se oblékne a několikrát zadrhne o šev, stále ještě vlk i člověk. Oblečená si znovu prohlédne stromy i trávu.

Nakonec se vydá za Anielou.