ANIELA Sestra Marie

kdysi
/žár/

Jen se přiblížit, šeptá Marie, Anielina sestra, a bradavky jí ve tmě žhnou.

Co vzplane jako první? Břicho to určitě nebude, možná kost, brada nebo kyčle.

Sama si netroufá, a tak tiše naléhá, přemlouvá Anielu k výtržnosti.

Tiskne se k ní tváří, z vlhkého vzduchu krade slova, zoufale, nezáleží jí na tom, jestli vzbudí ostatní ženy.

Aniela si to dokáže představit. Obrátí se k Marii a narazí na její zuby; když ji objímá, necítí pod prsty nic než dno.

Nakonec se k ní Marie, podrážděna její váhavostí, otočí zády. Když Aniela vidí sestřina ramena, zatne do ní prsty. Marie se k ní znovu přitiskne.

Plánují. Budou se držet za ruce. Jedna potáhne druhou.

Zapomínají na stráže i na psy.

Marie nakonec zůstane sama.

Prohne se v zádech a ve stejném okamžiku zazní střelba. Nečeká to a k drátům doběhne po špičkách. Ještě před chvílí držela sestřinu ruku a cítila, jak se proměňuje v skálu; nedokázala z Aniely oddrolit ani kousíček.

Když se rozběhla, zranila jí prsty.

K dosažení cíle stačily Marii tři skoky; Aniela je později vnímala jako velký zářivý oblouk.

Večer za mnou přišla. Čekala na vysvětlení. Měla vyhráno, bylo jí vidět až do žaludku. Ale její vztah k věcem končil tím, že jimi mohla procházet.

Elektrické dráty jí neublížily, neměla nakřivo ani vlásek. Cítila jsem, že se vedle mě zvedá Mirjamka, průhledná jako ona, a položila jsem na ni ruku, vtlačila jsem ji zpátky do slamníku.

Má sestra měla průsvitné čelo, za ním jsem viděla mraky a páru. Nemohla být ničím jiným než vzpomínkou.

Mirjamka vedle mě vydala vítězný skřek, radostně bušila pěstí do kavalce.