ANIELA Pokoj

nyní
/strnulost, ticho/

Pokoj je o patro výš než Anielin byt.

Po schodech jde pomalu, měří kroky svých pacientů a drží se při tom zábradlí. Svou pouť začíná zprostředka, málokdy vychází z domu.

První pacienty si objednává na odpoledne. Kdysi je přijímala i před obědem, ale od nepříjemného zážitku s jednou z pacientek si nechává dopoledne pro sebe.

Žena tenkrát vystoupila z výklenku na druhém konci chodby. Aniela, po ránu bezbranná, v ruce dosud chlad zábradlí, ji nemohla poznat, pátravě se jí dívala do tváře a pomalu se poddávala strachu. Náhle si byla jista, že je to jedna z jejích sester, Markéta, Rosa nebo Marie. Rozechvěla se a musela se na okamžik opřít. Klíče jí vyklouzly z prstů.

Když se pro ně sklonila, zahlédla špičky ženiných bot, krotké a zaoblené, městské střevíce nervózní ženy, a to ji uklidnilo. Zvedla se a pohlédla jí do tváře.

Nechápala, jak se mohla zmýlit, ženina tvář byla unavená a skleslá a Aniela v ní okamžitě poznala svou pacientku.

V Pokoji jsou dvě okna. Přiléhá k němu nevelká místnost, úzké doupě bez balkonu, s arkýřem, z něhož lze hmatat sochu držící římsu.

Socha Anielu dráždí, a tak jí každé ráno vylévá za krk lógr; její muž dělal totéž s cigaretovým popelem.

V malé místnosti je Aniela v obležení papírů. Jsou tu otcovy rukopisy, práce Anielina muže, její vlastní zápisky. Papíry zůstávají, kam je odložila, někdy po nich opatrně chodí jako po křehkém listí. Občas má chuť je spálit, ale neví kde.