ANIELA Matka

kdysi
/žár/

Začala docházet na oddělení, kde Josef Holman pracoval. Nedělala nic zvláštního, některým ženám pomáhala s hygienou, odnášela jejich šaty do prádelny a převlékala jim postele; vesměs to byly činnosti, které jí ošetřovatelky rády přenechaly.

Většina žen, které byly v nemocnici, nevěděla nic o světě venku. Některé z nich, když dostaly tabletu nebo injekci, si vzpomněly na život za mřížemi a začaly se dožadovat svých otců, manželů nebo synů, jejich síla však stačila sotva na to, aby poslala myšlenku z hlavy k ústům, po chvilce usnuly a neopouštěly bezpečí své postele.

Aniela si vzpomíná na tu, které říkali Matka, ačkoliv nikdy nerodila.

Žádná z Charcotových pacientek nedokázala tak skvostný most jako Matka, která se zavrtávala hlavou i špičkami nohou do podlahy a sténala přitom mužským hlasem. Když ztuhla v posteli, připomínala vzácný šperk, bělmo tvrdé a křehké jako porcelán, duhový řetízek slin; Aniela nechávala práce a chodila se dívat na její zvrácenou hlavu, malou, černou a vlhkou jako hlava draka; pozorovala zuby zaťaté do rtu a měla strach.

Ta si neublíží, řekly jí sestry, a opravdu, Matka se nikdy nezranila tak, aby jí vytryskla krev; tělo měla plné modřin a ústa opuchlá, ale mezi krví a vzduchem vždycky zbývala slupička, tenká vrstva kůže nebo krusta slin.

Aniela netušila, proč jí říkají Matka, dokud ji neuviděla svlečenou. Společně se sestrou z ní stáhly noční košili a sestra ji začala mýt; pomohla jí do oprýskaného lavoru se dnem tak těžkým, že ho musely nést dvě, a dala Aniele podržet mýdlo; když jí namydlila záda, Matka se jemně prohnula.

Aniela si všimla jejího břicha, příliš velkého na hubené paže a stehna, s pruhem zlatých chlupů vedoucích k pohlaví, a podívala se vyděšeně na sestru a sestra, která Matce právě drhla podpaží, řekla, Taky jsme si myslely, že je těhotná, ale jsou to jenom prdy, a pokračovala v mytí strnulého bílého těla (Aniela cítila pod prsty, jak je teplé), a když dorazila k hýždím, myla je opatrně jako skleněnou láhev, tváří se přitom opírala o Matčino rameno, a sotva se dotkla levé půlky, vyrazil z Matčiných útrob dlouhý sten a žínka zavlála jako prapor.

Nafukovalo ji všechno, včetně vody. Jakmile se prohnula, břicho jí trčelo vzhůru jako velká kulatá hora.

Když jsem ji jednou myla, zapomněla jsem na to. Naklonila jsem se k jejímu zadku a omývala jí stehna, když si pšoukla. Prošlo to mou tváří a vlasy jako teplý vítr.

Rozesmála se tak, že se sotva udržela na nohou, umyvadlo, ve kterém stála, drkotalo po zemi a nechávalo za sebou vlhkou cestičku.

Osušila jsem ji a oblékla, a zatímco jsem připravovala její věci do prádelny, ona něco psala. Na odchodu jsem od ní dostala papír, do jehož středu naškrábala tučnými písmeny: Nezlobte se.

Možná ho ještě někde mám. Byl to fialový sešit s tuhými deskami a ostrou zlatou ořízkou, papíry byly tvrdobílé a odpuzovaly vodu.

Když jsem za ní přišla podruhé, přistrčila mi ho, prázdný až na jednu stranu, na které stálo: rychle rychle rychle rychle.

Od chvíle, kdy mi vzali šaty, řekla, to se mnou jde z kopce.

Šaty jí vzali brzo po jejím příchodu. Byla tu už tolik let, že patřila k inventáři. Křičela na konci chodby; chtěla, abychom o ní věděli.

Když měla záchvat, mohla jsem ji do sytosti pozorovat, ruce zmrz­lé v pohybu, hruď bez dechu, obličej připravený k setí; vypadala jako žena trápená zlým snem, prsty jí strnuly v gestu, jímž svírala vyšívací obruč a hladila děti po hlavě; ústa sešpulená k ochutnání omáčky, vína nebo dortu, nohy ztuhlé a vlasy jako síť.

Při jednom z jejích záchvatů jsem se k ní přiblížila a odhrnula deku. Měla bílé nohy a hladká stehna, sladké a unavené maso. Dotkla jsem se lemu její noční košile, pukla mi v rukou, jako by k ní nepatřila. Odhrnula jsem ji a prohlédla si její pohlaví.

Jablko světlých chlupů, kterým teď vládla radostněji, než když jsem ji myla.

Zvedla jsem ruku.

I v tomhle stavu se někdy podělá, řekla sestra, která se objevila ve dveřích.

Spolkla její noční košili, zavětřila.

Neřekla jsem nic.

Dole byla čistá jako porcelán.