MARIE Matka Dům

/vlnolam/

Přízemí domu je obydlené.

Na stole v babiččině kuchyni bílý ubrus.

Snídaně, kterou už matka nestihla sníst.

Ve skříni její šaty. Krabice s pomačkanými šátky a rukavicemi. V ložnici důlek, matrace nasáklá teplem těla. Koš plný přátelského tlení. Lampy napěchované světlem a kouty zvyklé poskytovat stín. Růžová, zlatá, modrá. V chodbě kolo s výplety umazanými od bláta.

Posadím se.

Celou dobu žila matka v babiččině kuchyni.

Šla ve svých stopách pozpátku. Vrátila se do doby, kdy byla dívkou. Nenechala se připravit o nic, na čem jí záleželo.

Procházím jednu skříň za druhou. Kde vzala oblečení, kterým přetékají?

Prohlížím proti světlu šaty, dávno vyšlé z módy. Široké kalhoty, blůzy s námořnickým límcem a sukně do společnosti, s pasem tak úzkým, že se pustím do dalšího hledání a za chvíli opravdu nacházím korzet a podvazkový pás.

Vyrabovala bleší trhy, muzea?

Pokaždé, když jsem ji přišla navštívit, nalezla jsem ji v ložnici, rozmrzelou a ospalou.

Nevěděla jsem, že omládla.

Po babiččině smrti jsme seděly v kuchyni a rozbíjely nádobí. Nenechaly jsme si nic, ani stojánek na vajíčka nebo náprstek, ničily jsme kousky z nejlepších porcelánek v Říši, hluboké mísy s bílým dnem, kameninové talíře a omáčníky s okraji změklými smetanovým sosem, zbavovaly jsme se všeho, co do domu přišlo během války, podšálků, smaltovaných hrnců, ve kterých uvízly zbytky masa, fotografií.

Cíchy vyzvrátily peří a byly nasyceny střepy. Za městem jsme je svrhly z prudkého srázu, cestou do údolí s sebou vzaly dvě srny a pruh ostružin.

Nedokázali rozlišovat, řekla matka. Všechno jim bylo jedno.

Pátrala po původu věcí a zbavila se všeho, co přinesly německé návštěvy. Naneštěstí to byly samé kvalitní věci, které dostával otcův otec a které vzaly zasvé; matka mě tak připravila o značnou část věna.

Přízemí domu obrala matka na kost – a zamkla.

Dobrá práce.

Později se sem vrátila a začala znovu.

V matčiných představách jsme na konci třicátých let a ona se v babiččině kuchyni zalarvila se vším všudy, ještě chodí do školy a rtěnku v kabelce balí kvůli učebnicím do kapesníku.

Jak poznám stáří stehu? Beru do rukou látku jejích šatů. Ušít to nemohla, protože šít nikdy neuměla. Ale co když si přála být švad­lenou? V sešitech, které jsem tu našla, vidím první náčrty, střihy.

Šaty přede mnou jsou tedy matčina práce? Prošla jsem obsah skříní. Ušila si půl století starou garderobu.

Posadím se. Nemám chuť se ještě něčeho dotýkat.

Zdá se mi, že si oblíbila světlé barvy a jemný vzorek, kostky a svazky květin na sebe ve švech přesně navazují. Rekonstruovala všechno, co se v jejím životě nestalo. Trnu z toho. Ztratila jsem ji? Bílé límečky tají jako sníh.

Mám být dcerou ženy, která má pas útlejší než já?

Kdykoliv jsem za ní přišla, byla nahoře. Nikdy mě nenapadlo použít klíčovou dírku.

Co je dole?

Každý pohyb byl můj – otevřela jsem hlavní dveře, rozhlédla se a vstoupila na schodiště; nemohla jsem opakovat nic z toho, co dělala kdysi ona, nemohla jsem opakovat nic z toho, co dělala kdysi ona.

Co je dole?

Místnost, kterou jsme vybílily. Prázdno po těch, kdo přijímali od kohokoliv.

Netušila jsem, že dům začal obrůstat masem, nalil se a zaplnil. Zatímco jsem stoupala po schodech za ní, kynul dole chléb z pečlivě proseté mouky.

Jsem unavena pátráním po mladé dívce, do které se matka převtělila. Vůně zapomenuté snídaně mě rozčiluje, otevřu odpadkový koš a smetu do něj všechno, co nechala na stole, čaj vchrstnu do výlevky a pustím za ním horkou vodu, plamínek v karmě, na rozdíl od svého bratra v horním patře, vyzývavě tře jazykem o sklo.

V babiččině kuchyni se matka opět stala pannou, ještě jsem nebyla vsazena do jejího lůna a nenarodila jsem se.

Klíčová dírka, kterou vstoupí do nového života, je pro ni vzácnější než já.

Chci opustit léviovský dům. Zahrada, ponořená do tmy, vypadá neprostupně. Rozhodnu se přečkat tu poslední noc. Vlezu si do vany a celá se umyju, ruce, nohy, podpaží, vlasy. Najdu čistý ručník. Vypláchnu si ústa. Pak se stočím do postele, vyberu si chladnou a nedotčenou polovinu, zavřu oči, břicho vystavím stropu a snažím se nemyslet na matčin důlek vedle sebe.