MARIE Jakuba Dům

/přítoky, prameny/

Chodník zraňuje.

Nohy mi krvácejí.

Opírám se o stěnu, u paty chrámu, a cedím vzácnou léviovskou krev. Polštářky mám rozervané, když se vleču za Jakubou, oděna směšnými šaty, prsa podvázaná.

Už na mě čeká, nůžky v rukou. Položím jí hlavu do klína, ona mě hladí a nic se neděsí mé srsti, laská se s tuhými kučerami a zalévá mě sladkostí, mezi její rukou a mým čelem by neprošel paprsek světla, září. Cítím její prsty, objímá mi hlavu a šeptá: Zkrátíme srst, nabrousíme drápky, a jsou to její nůžky, které mi tuhnou ve vlasech v planoucí prut, v divukrásný krápník.

Jakuba pročesává Mariiny vlasy.

Marie pomalu usíná, když tu Jakubina dlaň narazí na osten, vycházející z temné spleti, ze srstičky stočené v nadvazí. Mariina hlava je proťata ostrou jehlou.

Otočila se někdy Marie zády k lukostřelci?

Neví.

Ošívá se, když ji Jakuba vytrhuje ze spánku, krčí rameny.

Jakuba zkoumá jehlu, kterou nalezla v Mariině týle. Vytáhnout se ji neodvažuje. Marie je netrpělivá, zbav mě toho, nebo to nech být, říká.

Proklaté stavidlo! Jakuba váhá, mazlí se s vertikálou Mariiny hlavy.

Teď, když o ní ví, nemůže Marie dýchat. Jehla jí vstupuje do srdce. Andělský šíp, rozťal lebku, stéká hrdlem a podmanil si plíce.

Zbav mě toho, opakuje.

Jakuba otálí, ostrohlavá Marie jí přesně sedne do dlaně, líbí se jí černá, bílá, zlatá; vlasy, kůže, trn.

Zbav mě toho, naříká Marie, ať je to cokoliv, a Jakuba se nad ni konečně nakloní, vezme ji mezi svá ramena a přitiskne k prsům. Sevře jehlici v Mariině týle a tahá ji ven; první škubnutí ucítí Marie v palci u nohy.

Když jí z lebky vyjde zářivá špička, rozpláče se úlevou.

Jakuba se posadí vedle ní, jehlici v rozevřené dlani.

Jakuba svírá v rukou počátek mého života, temnotu, ze které jsem vyšla. Vidím, že hlavou jehlice je léviovský dům, to on mi lámal kosti.

Třpytí se, jako by měl stěny ze skla, a uvnitř něj Léviové otvírají ústa, nad kuchyňskou židlí planoucí žárovka. Prohlížím si ho a hledám v něm sebe. Patřím do něj, vždyť mnou procházel podoben kopí. Dívám se na Léviovy s přízračnými údky; jsou zaliti v očku jehly a pozornost napínají k tomu, kdo mluví.

V domě se nenalézám.

V temné jeskyni se nenalézám, vyklouzla jsem z ní. Nejsem ani v jejím stínu nebo ve stínu domu. Jakuba to ví a netrpělivě potřásá rukou, ve které drží jehlici.

Jsem sama.

Nemohu tomu uvěřit.

Jsem sama.

Nezůstala jsem v domě, není tu ani stopa po Marii s vlasy probodenými jehlicí.

Nejsem v otcově výstřiku do matčina klína, nejsem v něm.

Můj čas se proměnil.

Opustila jsem hlubokou jámu a stala jsem se počátkem.

Potom Jakuba opatrně sevře prsty. Hne zápěstím.

A hle, za ní truhla plná železného šrotu, království hřebenů a vlásenek.

Rozevře dlaň a mezi špínu a výpečky z vlasů pustí Mariinu jehlici.