ANIELA Marie

nyní
/touha/

Marie nepřišla. Je to konec? Kdepak, ještě mám Jakubu, držím v pěsti její vlas.

Co ji zdrželo? Ráda bych se nad tím trápila, ale pokaždé, když se o něco takového pokusím, začnou mi cvakat zuby a nedokážu je zastavit.

Kde může být?

Cvak!

Vstanu a postavím se k oknu. Mohla bych zamknout a odejít, o patro níž Jakuba chystá oběd, posadila bych se ke stolu a pozorovala, jak obratně si počíná s masem. Připravuje ho pro mě, sama přestala jíst maso před týdnem. Proč? Pokrčila rameny. Tak.

Nesnesu ji a měla jsem to říct Anně včas. Nemám s ní trpělivost, všechno jí trvá roky. V poslední době si navykla zavrtat se mi do podpaží a zhluboka vdechovat mou vůni, můžu ji odtahovat, jak chci, vždycky si najde cestu, jak se mi dostat k tělu. Kožomilka.

Co asi dělá Marie?

Cvak!

Přitisknu si dlaně na tvář. V okně jako v obraze. Nad vchodem protějšího domu kamenný hrozen. Vím jistě, že Josef Holman se do něj strefoval plivancem, přesně z místa, kde teď stojím.

Vykloním se, seberu slinu a plivnu. S plivnutím letí i má protéza, zablyští se na slunci, jako bych házela diamantem, a už se sype po chodníku, s rachotem, při kterém tuhne krev v žilách, však to nejsou okvětní plátky růže, ale porcelánové tesáky.

Když se otočím, na pohovce se má sestra Marie plácá do stehen a v koutku se krčí Josef Holman se zdviženými palci.

Okem nebo vnitřním zrakem, když teď nemám zuby, vidím Marii. Utíká, žene se, utíká. Kam, to nevím, protože na dveře klepe Jakuba. Nese tác a na něm maso. Chvilku se dívá na má ústa. Otevřu je dokořán, aby se mohla přesvědčit, že opravdu nemám zuby. Vychutnávám si pocit vítězství. Netrvá dlouho, protože Jakuba vzápětí nabere první sousto, vloží si ho do úst a žvýká a pak, ó ano, v dlani tmavou kaši, sune mi ji ke rtům.

Na pohovce stále sestra Marie a z Jakubiných úst kane živá voda, toť bujón nesmrtelnosti, hovězí nektar.

Aniela: A je to Jakuba, která na mně leží jako kámen.

Marie: Ano.

Aniela: Nemoc.

Marie: Ano.

Aniela: Hlupačka.

Marie: Kořist.

Když se Marie konečně objeví, Aniela je překvapena. Údiv zahlédne i ve tváři své sestry. Obě mlčí a pozorují Marii, která se uloží na pohovku a zavře oči.

Má osrstěnou tvář.

Proměnila se, řekne Anielina sestra.

Obdivují Mariinu krásu, Aniela trochu nejistě a její sestra s potěšením; v duchu přeměřuje Mariinu lebku a váží zuby.