ANIELA Magdaléna

kdysi
/strnulost/

Než nás odvezli z města, šla jsem za Magdalénou.

Tehdy jsem ještě neznala Mirjamku. Teď vím, že jedna přilákala druhou, Magdalénina smrt hnula návěstím a pokryla koleje vínem, nebyla rozloučením, ale pozváním, mlčením připravila cestu.

Dům, ve kterém Magdaléna bydlela, ožil.

Neodvažovala jsem se vstoupit na chodník, zaplněný lidmi. Zůstala jsem na silnici a čekala.

Posléze se lidé začali rozestupovat. Z domu vynášeli nosítka, zakrytá prostěradlem. Když je nakládali do pohřebního vozu, vyklouzla zpod plachty bílá ruka a Magdalénin prst se zahoupal nad chodníkem; švihl vzduchem a zastavil se těsně nad zemí.