ANIELA Josef Holman

kdysi
/vtékání/

Byla přesvědčena, že v ní nevyrostl nikdo z nich. Nedovolila by to.

Byli dávno mrtví, a kromě toho neznali vymoženosti nové doby; bezešvé punčocháče, tekutý pudr a překapávač na kávu.

S výjimkou Anieliny sestry Marie se nevracel nikdo. Marie se obje­vovala jen občas a nikdy nebyla spokojená s tím, co Aniela dělá. Když si kupovala podprsenku, věšela se jí na bradavky. Když Aniela chystala jídlo, vyskakovala z vůně usmažené cibule. Nelíbilo se jí, co Aniela čte, buď četla příliš málo, nebo nepatřičné knihy.

O jejich smrti jí řekl on.

Když byla v táboře, doufala, že je potká. Nakonec pochopila, že ji opustili.

Rozhněvala se na ně už tehdy. Věděla, že otec myslel jen na své papíry. Zřekl se rodiny dřív, než zemřel.

Nevydržím to, řekl můj muž, když jsme se domilovali. Pověz mi, co se s nimi stalo?

Nevím o nich víc než ty, odpověděla jsem.

Oči zahleděné do tmy, ještě jsme nepočali ani toho, který byl před Annou.

Josef Holman nemohl Aniele odpustit, že po nich nepátrala. Sám byl netrpělivý; po skončení války se vracelo tolik lidí! Potkával je každý den na ulicích, valili se proti němu jako černá lavina. Sbíral odvahu a vyčkával. Chodíval na obhlídky domu, kde žila Albertova rodina. Bylo jich přece tolik, alespoň jeden z nich se musel vrátit.

Když se setkal s Anielou, vyděsil se. Nerozuměl jejímu tělu. Fialové jako kosatec, ale s pevnými klouby.

Vychovávám přítelovu dceru, říkal ženám, které opouštěl.

Nikdy mu nepřirostla k srdci, a proto ho překvapilo, že mu vlezla do postele. V duchu počítal, kolik je jí let.

Vzal si ji, když jí bylo dvacet. Stále si nemohl zapamatovat její tvář; volné chvíle v práci trávil tím, že si ji zkoušel vybavit.

Nevzpomínal si na žádného z Anieliných sourozenců, přesto měl pocit, že si na krk uvázal celou rodinu.

Jsou mrtví, řekl si několikrát. Poprvé to dokonce vyslovil před ní. Čekal, že ona bude pokračovat, ale mlčela.

Váš transport měl jméno, víš to?

Slunečné odpoledne, světlo prochází Anielou ležící na posteli.

Ach, nějaké číslo a písmeno, vzpomene si Aniela a ukáže mu záda.

Po milování.

Aniela se šrámy na bocích odpočívá.

Jsou mrtví, řekne jí.

Zastydí se za vlastní hlas, ale uši má nastražené.

Ano, i má sestra to má za sebou, odpoví Aniela.

Vyptával se mě stále na to samé. Jako bych uměla čarovat a jednoho dne mu mohla na jeho obvyklé, Jsou mrtví, odpovědět, Ale kdepak, je to jen žert.