ANIELA Pohovka

nyní
/řečiště/

Pohovka původně patřila Míně. Dostala jsem ji, když se po její smrti rozprodávalo zařízení domu.

Muž mě před ní varoval, sám měl v pracovně lehátko na kovových nohách, zakryté vlněnou dekou. Neposlechla jsem ho a do Pokoje jsme pohovku vyvlekli jako klavír, na kladkách.

Seděla jsem za stolem a prohlížela si ji. Čtyři pevné nohy, na­třené tmavou barvou. Dřevěná kostra, která se opěradlem obrací a padá zpět. Kousek bez červotoče, široké porodní lůžko. Vstala jsem a dotkla se čalounění. Ucítila jsem Míniny obratle a všimla si proděravělého místa, kam odkládala jehlu.

Obcházela jsem ji. Pouštěla pod sebe stín, stavěla na temnotě. Položila jsem se na podlahu a nahlédla pod ni, vztáhla jsem ruku a zaváhala, přede mnou sucho a tma. Trochu jsem zvlhla pod břichem, když jsem zkoumala její útroby. Polaskala jsem ji dlaní a spokojeně o ni opřela čelo, byla hladká a teplá.

Úkryt.

Šťavnaté ledví příběhů.

Údolí.

Dotýkala jsem se jí, špičkou prstu přejížděla látku, napnutou na křehkých kostech.

Trčící skála.

Zabořila jsem do ní nos a čichala.

Sotva jsem se na ni uložila, zavoněla klisnou.

Thonet. Ohnout nebo zlomit. Pohovky byly pod jeho úroveň, rád se díval na vzpřímené lidi.

Anielina pohovka byla vyrobena na konci devatenáctého století ve Vídni a byl to zmetek. Z truhlářské dílny Karla Tassela vyšla omylem, poslední kousek nábytku s rovnými nohami a mohutným čelem, po ní už jen příboj spletitých čar a úponků rostlin a posléze krach.

Ze skladu ji pod málo nápaditým názvem chaise longue koupil otec té Matky, která se později v blázinci rozpárala. Pohovka nebyla levná. Přestože nemoderní, byla z pěkného dřeva s kartounovým potahem a na její polstrování padlo několik koňských ocasů.

Matka ji dostala věnem. Dostala zařízený celý dům, včetně ložnice. Z obrovského manželského lože jí bylo nevolno, a když odpočívala na pohovce, pokaždé cítila koninu.

Po Matčině smrti zdědila pohovku Mína. Kartoun už značně olysal, s pomocí ostrého nože a kleští ho tedy stáhla a napjala na pohovku nové plátno. Málem přitom přišla o prst, když si ho čalounickou sponkou přibila k opěradlu. Zaklela tak, že pohovku navždy opustil červotoč.

Po Míně si pohovku přivlastnila Aniela. Obdivovala ji. Vycpaná žíněmi z jatečních koní, voněla jí jako zahrada, a když ji objímala, nepřišlo jí na mysl, že Matka z ní cítila rozpařené pohlaví a Mína slýchávala lupnutí vlastního prstu, doprovázené sotva postřehnutelným dýmkem z toho, jak jí nehtem procházel kov.