MARIE

/moře/

Po smrti nejsem už ničí. Stejně tak, když se vracím do života. Probouzím se na pusté pláni, kde zem bedlivě střeží semena a uváženě rozdílí vodu, probouzím se uprostřed stepi, v rámu obrazu, na pevně napjatém plátně, probouzím se ve své vlastní posteli.

Stínem obdařím podlahu, to zvedám tlapu, a potom měkké žuchnutí, když ji spustím dolů; přistanu na hebkém polštářku. Noha se mi osrstila ke kolenům, u pohlaví zůstala lysá místečka, teplé bezpečí pro vlčata.

Leskne se na mně zbroj, hroty chloupků a ostré zuby. Naježím patro, z koutku upustím slinu a hop hop hop z postele do koupelny, kde očichám krémy, lahvičky a kartáče.

Odvážím se ven? Pokud ano, budu si muset vzpomenout na pravidla. Posadím se na zem a přemýšlím, z vlasů si přitom vyčesávám vlhkost. Jsem hladová, proto po chvíli vstanu a začnu slídit. Občas narazím na stopy té, která tu žila přede mnou; jsou to zbytečné a neužitečné předměty, které se mi pletou pod rukou, házím je na zem a na nedočkavé pouti za jídlem o ně znovu zakopávám. Jídlo najdu zalité v ledu a s jeho přípravou se nezdržuji. Nemá žádnou chuť a příště bude třeba najít něco lepšího. S plným břichem by bylo příjemné usnout, nohy se mi samy stáčejí pod sebe, vyšlapávám si pelech a hlavu tlačím do ramene, ale pak si všimnu věcí, které jsem rozmetala po zemi, přinutím se zůstat bdělá a začnu si je prohlížet. Brzy zjistím, že chci-li vyjít ven, budu je potřebovat, a jen neochotně musím přiznat, že jsou to mé věci, žádné dlouho mrtvé totemy, ale prosté všednodenní pasti, kulma na vlasy a nůžky, nepřátelské smotky bavlny mající za úkol každý měsíc střežit jednu z mých bran, a nože, nablýskaná ostří, srsti smrt, odvlčovače. Množství papírků, při jejichž probírání slyším cvakat mříže, peníze a dokumenty, usvědčující mě z bytí, duch lapený do stříbra a bromu, pojistky a výpotky slídy, odštěpky křemene, držící všechno pohromadě.

Poznávám Marii. Zachycena čelem k blesku, s tváří zbělelou a rty pootevřenými, v očích odraz fotoaparátu, sveřepá a bez barvy, prsty zaťaté, zuby zchudlé, nahota bez sdílnosti, zlomená, zbavená peří, hladká jako had, sirá.

Ztuhla mi v ruce. Neprchá. To na ni myslím. Zmizela kdesi v mém těle, pohltila jsem ji. Je nečinná, zdá se, že jsem ji rozpustila; přestože po ní pečlivě pátrám, nenalézám ji. Stopy, které po ní zůstaly, jsou nezajímavé, k čemu potřebovala tolik papíru, rýžové mouky a pižma? Její věci jsou plné prachu, dotknu se jich a rozpadnou se, dráždí mě, jak tupě se tu dmou. Nezbývá mi však nic jiného než se s nimi snést. Nanosím je do jednoho kouta a pak se – podle Mariiných obrázků – začnu chystat na cestu ven.

Když jsem připravená, žádné zalíbení v sobě nenacházím.