ANIELA Anna

kdysi
/žár/

Anna se narodila v samém zárodku zimy, na stromech bylo ještě listí. Ležela jsem na posteli a můj muž doširoka otevřel okno.

Mrazem jsem se zacelila.

První tři roky byly těžké. Pracovala jsem v jiné nemocnici než můj muž a k Anně jsme museli najmout chůvu. Mína nám to nemohla odpustit, a tak jsme se rozhodli Annu nechávat u ní a každý týden ji navštěvovat. Mína pro nás uvolnila pokoj, ve kterém kdysi býval Matčin výstřední šatník; skříně teď byly čisté a brzy se zaplnily plenami, ručníky a dětským zásypem.

V Mínině přítomnosti Anna zesílila. Všimla jsem si toho, sotva jsem ji stiskla v rukou.

Krmila jsem ji mlékem svařeným se smetanou, řekla Mína. Škraloup jí zacpal ústa.

To řekla, když jsme se šly samy projít. Pohlédla jsem na ni a ona se usmála.

Před spaním jsem otevřela Anně ústa a opravdu: jazyk, patro a dásně měla potažené sladkou mízou, laskavým baldachýnem. Polkla medúzku ticha a od té doby nezakřičela.

Když byly Anně dva roky, Mínin bratr zemřel. Krátce nato opustil můj muž nemocnici a otevřel si soukromou praxi. Protože už měl jméno, nemusel si dlouho a namáhavě shánět pacienty; brzy jich měl tolik, že nemohl přijímat další. Proto je posílal za mnou.

Pracovala jsem jako asistentka na psychiatrickém oddělení a jediné vzdělání, které jsem měla, bylo medicínské.

Pacienty, které mi posílal muž, jsem přijímala v našem bytě. Několikrát zazvonili, právě když jsem se chystala za Annou, omlouvali se a tlačili se dovnitř; neměla jsem odvahu je odmítnout. Některým z nich jsem z nemocnice přinesla valium nebo jiné léky a první z nich spáchal sebevraždu právě v den Anniných narozenin.

Mezi mé první pacientky patřily tři ženy – matka a dvě provdané dcery. Každá z nich se jmenovala jinak, a proto jsem na jejich příbuzenský vztah přišla pozdě, jinak bych dvě z nich musela odmítnout.

Každý týden přicházely do mého Pokoje, s jasnými čely a tvrdýma očima. Nenáviděly jedna druhou a nikdy se nenazývaly pravými jmény; dávaly si tvrdá a zvučná přízviska, chomáče souhlásek a zmrzačených vokálů, po jejichž vyslovení zůstávaly sedět s vytřeštěnýma očima a vyplazeným jazykem.

Byla to matka s dcerami, a přece sestry v nenávisti, šeredné jako noc a horší než harpyje. Odpuzovaly mě natolik, že jsem si začala přát, aby zešílely, zemřely nebo se změnily tak, aby je mohly pojmout stoky.

Měly husté rusé vlasy do půli zad a bílou pleť. Nosívaly sukně a černé lakované střevíce. Když usedaly na pohovku, zouvaly se; Ale vy byste to dělat neměla, poznamenala jedna z nich, když se sklonila a zahlédla pod mou sukní nohy v punčochách.

Jednoho dne přišla jedna ze sester ostříhaná. Když se shýbala pro střevíce, spatřila jsem v jejím zátylku kousnutí. Než vstoupila druhá, stály mi už vlasy hrůzou na hlavě. Kousance jsem si všimla okamžitě, a protože seděla se skloněnou hlavou, mohla jsem v duchu spočítat zuby otisknuté v kůži a musela jsem uznat, že jejich matka má dokonalý chrup.

Matka se zdála v pořádku. Na konci hodiny si stáhla rukavičky a sáhla do kabelky, aby mi zaplatila. Dívala jsem se na její ruce a všimla jsem si nepatrných brázd, zubatých kolejí, jako když se roztřepenou metlou uhlazuje těsto.

Uviděla jsem před sebou fenu hryzající štěňata a štěňata, která si olizováním chladí rány; občas zasáhnou jazykem i matku a nakonec se soustředí jen na ni, jazykem a zuby se vzájemně zraňují k bezvědomí.

Večer jsem o nich řekla muži.

Tak jsi je poznala, řekl. Sestřičky hydřičky, rusý postrach duše­zpytců.

Když jsem jela druhý den za Annou, smekla se mi noha a já jsem stihla na poslední chvíli zabrzdit. Za okamžik se kolem mě prohnal vlak. Vystoupila jsem a na světle si prohlédla své střevíce, zvetšelou podrážku a popraskaný lak. Nakonec jsem se zula a řídila bosa. Překvapilo mě, jak lehce to šlo. Později jsem zastavila na okraji pole a střevíce jsem zahrabala do měkké ornice.

Ve městě jsem si koupila nové boty, červené a zářivé.

Když se přivalí zrzavé loukotě, pohlédnu jim vstříc, vyzývavě opřená o stůl a s obnaženýma nohama; mé tělo pichlavý osten s červenou špičkou. Jakmile zahlédnou mé střevíce, vyletí do povětří a zmizí, dokonce zapomenou i na obvyklý hryzavý souboj na schodech.

Zvítězila jsem. Mám z toho radost a ony jako by nebyly, marně se dívám z okna a čekám, až vyjdou na ulici.

Tehdy jsem netušila, že přijdou další, a proti těm už nepomůžou červené boty, nezastaví je slovo ani mlčení, neustoupí před napřaženou dlaní a nepolíbí umdlenou tvář. Lamači totemů, beranidla lásky, opěvovatelé pohovky a mistři v pronikání temným hvozdem osudu.